07 Dub 15 15 Zář 17

Den boje s ebolou v Libérii: „Nedokonalá řešení v situaci, která má daleko k ideálu“

Je pět hodin ráno. Dvě vozidla Lékařů bez hranic projíždějí ulicemi Monrovie – hlavního města Libérie, což je nejvíce ebolou zasažená země v západní Africe. Noley Smart a Emmanuel Tokpa, dva liberijští zaměstnanci Lékařů bez hranic, si ve tmě nasazují rukavice. Dnes ráno ve West Pointu, jedné z chudinských čtvrtí, rozdají kolem tisíce sad pro dezinfekci domácností.

„Děláme to brzy ráno, abychom se vyhnuli velkým davům lidí, kteří se potí a dotýkají se jeden druhého,“ říká Noley. „Vycházíme každé ráno, před začátkem si umyjeme ruce a boty a snažíme se zajistit, že mezi lidmi nedojde k žádnému fyzickému kontaktu. “

Dva vozy zaparkují vedle temného skladu a tým z nich vyskočí ven. Uvnitř je spousta sad pro dezinfekci domácností, které budou rozdány stovkám rodin. Od září jich lidé dostali více než 50.000 a Lékaři bez hranic plánují mezi cílovou populací, která čítá 245.000 osob, rozdat celkem 70.000 sad. Sady obsahující chlór, mýdlo a ochranné pomůcky – umožňují lidem chránit se v případě, že se člen jejich rodiny nakazí a nemůže se dostat do zdravotnického zařízení.

Kbelíky se sadami se dávají na stůl a lidé si je chodí vyzvedávat ve skupinách po deseti. Noley, Emmanuel a zbytek týmu zavedli trasu: lidé vejdou z fotbalového hřiště, stoupnou si do fronty, vezmou si své sady a vyjdou na ulici. „Je to fyzicky velmi náročná práce,“ vypovídá Emmanuel. „Musíte dělat vše najednou: rozdávat sady, komunikovat s lidmi a říkat jim, aby se pohybovali rychle.“

První kontakt Lékařů bez hranic s místními komunitami probíhá před samotnou distribucí. Dva dny před plánovanou distribucí týmy navštěvují oblast a promítají video, které ukazuje, jak bude distribuce probíhat a jaký je její účel. Vysvětlují lidem, že sady neslouží pro poskytování zdravotní péče – je to nouzové řešení pro rodiny, které mají doma někoho se symptomy eboly a také pro ty, kdo potřebují vydezinfikovat domácnost po tom, co zemřel nějaký člen jejich rodiny.

„Sanitky by měly být schopny vyzvednout všechny lidi, kteří volají na nouzovou linku, ale tato služba bohužel nefunguje dobře,“ říká Anna Halford, koordinátorka distribuce. „Nikdo by neměl dezinfikovat svou domácnost bez pomoci, ale bohužel se to děje. Je to nedokonalé řešení pro situaci, která má daleko k ideálu.“

Doposud slabá mezinárodní reakce na epidemii způsobuje rozsáhlé mezery v několika klíčových oblastech tak mimořádné situace, jaká v západní Africe panuje. Nejde jen o počet lůžek. V Monrovii nejsou sanitky ani systém pro převoz pacientů schopny vypořádat se se situací a taxikáři často odmítají přepravovat osoby se symptomy eboly. Je potřeba zavést systematické vyhledávání osob, které byly v kontaktu s nakaženými, a problém stále představuje i systém pohřbívání mrtvých.

Ebola se nejčastěji přenáší na pohřbech, ve zdravotnických zařízeních, která nejsou připravena, a v domovech, kde lidé pobývají s těmi, kdo onemocněli nebo se u nich objevily příznaky. Virus může vyhladit celé rodiny a distribuce dezinfekčních sad se tomu snaží bránit snižováním rizika přenosu nemoci v domácnostech.

„Velmi jsem si rozuměl s jednou z mých sousedek. Nakazila se ebolou,“ dodává po distribuci Emmanuel. „Její přítel, otec a matka se od ní také nakazili. Když jsem se dozvěděl, že zemřela, nemohl jsem tomu věřit. Přežil pouze otec rodiny. To je jeden z důvodů, proč jsem tady. “

Slunce vychází a týmy ve West Pointu stihly rozdat 1.000 sad. Vozidla projíždějí mezi davem na trhu, který již od brzkého rána zaplnili lidé.

„Pokud pracujete pro Lékaře bez hranic, lidé na ulicích si na vás ukazují, jako byste měli ebolu,“ dodává Emmanuel připohledu z okna. „Mají strach – ebolu doprovází stigma. Pro mě to ale stigma není, je to něco, na co můžu být hrdý. Jsem hrdý na to, že jsem se zapojil do boje s ebolou.“

 

{{{ labels.morehistories }}}

{{ labels.leadin }}

{{ labels.intro }}