Vzpomínky na ebolu: Co vám zůstalo v paměti z vaší „ebolové“ mise?

Reena Sattar, manažerka lidských zdrojů a financí, Sierra Leone (2015)

Když jsem odjížděla na svou první misi zaměřenou na ebolu, očekávala jsem to nejhorší – že uvidím mrtvá těla na ulici podobně jako v apokalyptickém filmu. Přijížděla jsem však v době, kdy se už situace ve Freetownu v Sieře Leone dostávala více pod kontrolu. Lidé tam žili normálním životem – na ulicích bylo rušno, obchody, restaurace a trhy byly otevřené. Zároveň však měla nemoc stále své oběti a  pro personál i místní obyvatele to znamenalo velkou psychickou zátěž. Naši místní zaměstnanci se chovali jako hrdinové – pracovali v našem centru pro léčbu eboly navzdory zdravotním rizikům pro sebe a své rodiny i stigmatizaci, které čelili ze strany komunity. Všichni jsme museli dodržovat přísná pravidla. První, co se mi vybaví, když vzpomínám na tuto misi, je chlor! Museli jsme si asi dvacetkrát denně mýt ruce chlorovanou vodou a také si stříkat podrážky bot. Měřili jsme si teplotu při každém vstupu na pracoviště. Dnes po pandemii covidu se to nezdá tak neobvyklé, ale tehdy to bylo něco úplně nového. Také jsme se nesměli nikoho dotýkat – žádné podávání rukou, žádné objímání – na to bylo těžké si zvyknout.

Pavlína Kozelková, manažerka lidských zdrojů a financí, Guinea (2014)

Slovo ebola pro mě jednoznačně znamená obrovské utrpení a strach každého pacienta i celé rodiny. Ale vybavují se mi také obavy ze strany mých přátel a  rodiny, kteří byli velmi podporující, když jsem se rozhodla kývnout na nabídku Lékařů bez hranic odjet do Guineje. Na druhou stranu s obdivem vzpomínám na klid a obezřetnost všech zdravotníků, kteří se v  Konakry starali o  těžce nemocné pacienty s velkými bolestmi, z  nichž mnoho umíralo v izolaci, daleko od rodiny a blízkých.   Já osobně jsem měla na starost administrativu a logistiku mezinárodních kolegů a  kolegyň mezi projekty. Většina cest po Konakry znamenala přesun autem a  mytí rukou se stalo opravdovou rutinou, kdykoli měl člověk pocit, že sáhl na něco „špinavého“. Jednalo se třeba o bankovky, se kterými jsem na své pozici přišla hojně do styku. Důraz jsem kladla také na školení kuchařek, které nám připravovaly jídlo. Pracovalo se v horku a  za vysoké vlhkosti vzduchu, což jsme my v kancelářích mohli kompenzovat klimatizací. Ale hodně jsem soucítila se všemi, kdo pracovali v  nemocnici nebo vyjížděli do zasažených vesnic a  museli se chránit neprodyšnými vrstvami speciálních obleků včetně masek přes obličej. Ti po půl hodině z holínek doslova vylévali pot.