Ebola: reakce nestačí držet krok s šířením epidemie

Prohlášení Alana Gonzaleze, zástupce ředitele operací Lékařů bez hranic, u příležitosti návštěvy generálního ředitele Světové zdravotnické organizace Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse v Bunii v provincii Ituri v Konžské demokratické republice 
 
30. května 2026 

Dva týdny po vyhlášení epidemie eboly v provincii Ituri je situace velmi alarmující a představuje důvod k obavám pro místní komunity i pro zdravotníky v první linii.  

Nikdy předtím nebylo zaznamenáno tolik pacientů s ebolou tak brzy po vyhlášení epidemie. Stejně jako všichni v zasažených oblastech jsou i týmy Lékařů bez hranic svědky reakce, která zatím nestačí držet krok s rychlým šířením epidemie. 

Na rozdíl od většiny předchozích epidemií této nemoci se tentokrát jedná o ebolu způsobenou virem Bundibugyo, pro který zatím není schválena žádná vakcína ani specifická léčba a jehož diagnostika je obzvlášť obtížná kvůli omezeným testovacím kapacitám. 

Dnešní realita je taková, že nikdo nezná skutečný rozsah a závažnost této epidemie. Každý den přibývají noví pacienti s podezřením na nákazu, přesto stovky odebraných vzorků stále čekají na otestování. 

Zároveň velká omezení, včetně uzavření hranic a letišť, nadále způsobují zpoždění v dodávkách nezbytného zdravotnického materiálu, humanitární pomoci a specializovaného personálu. Ze zkušenosti víme, že tato opatření výrazně brzdí reakci na epidemii a izolují země, které naléhavě potřebují mezinárodní podporu.  

Současná epidemie tyto následky bolestivě odhaluje. Počet odborných zdravotnických organizací zasahujících přímo v terénu je stále příliš malý a úroveň poskytované podpory, včetně té naší, zdaleka nedosahuje toho, co je zapotřebí.  

Lidé naléhavě potřebují reakci, která odpovídá rozsahu krize. Aby se situace dostala alespoň částečně pod kontrolu, je nutné okamžitě rozšířit testovací kapacity. 

To musí být doprovázeno rychlým, koordinovaným a na míru přizpůsobeným navýšením celkové reakce na epidemii za podpory zkušených zdravotnických a humanitárních organizací, spolu se zaručeným a trvalým přístupem umožňujícím rychlý dovoz zdravotnického materiálu a vstup humanitárního personálu do postižených oblastí. 

Tato epidemie se odehrává v kontextu, kde jsou zdravotní potřeby už tak velmi naléhavé, a nyní nám reálně hrozí tichá eskalace dalších vážných zdravotních problémů, kterým lidé čelí každý den. Mnoho zdravotnických zařízení je přetíženo a přístup k běžné péči, která nesouvisí s ebolou, je omezen. Mnoho lidí také zůstává doma, protože se bojí vyhledat lékařskou pomoc. 

Reakce na epidemii nemůže být úspěšná, pokud je komunitám vnucována místo toho, aby byla budována společně s nimi.  Každý aspekt reakce musí vycházet z neustálé spolupráce s komunitami – naslouchání jejich obavám, řešení strachu a dezinformací a budování důvěry, aby se lidé při vyhledávání péče cítili bezpečně. 

Důvěra a aktivní zapojení komunit jsou zásadní pro zvládnutí šíření nemoci a záchranu životů. Účinnost reakce bude nakonec záviset na tom, zda jí lidé budou důvěřovat.