© illustrations: Hélène Aldeguer https://helenealdeguer.com/
22 Čvc 20 01 Zář 20

Idlíb, nejnovější kapitola nekonečné syrské války: Iman  

Město Idlíb na severozápadě Sýrie se stalo poslední pevností rebelů a útočištěm lidí, které devět let války připravilo o domovy, živobytí i poslední zbytky naděje. Mezi uzavřenými tureckými hranicemi a postupující frontou čelí masivnímu bombardování. Třetí díl z naší trilogie o dění v Idlíbu přináší svědectví Iman. 

V roce 2013 syrské vládní síly obklíčily východní Ghútu, pevnost rebelů východně od Damašku. Existuje podezření, že v létě toho roku oblast zasáhly chemické zbraně. 

Po čtyřech letech obléhání se východní Ghúta v roce 2017 stala jednou z de-eskalačních zón, které měly zastavit boje. Ale místní obyvatelé dál každý den zažívali nálety. 

Moje švagrová zemřela při chemických útocích 

Iman Oum Ziad a jejích osm dětí tam dříve žilo. Jako mnoho Syřanů z východní Ghúty se ale raději nechali evakuovat do provincie Idlíb, než aby zůstali ve vládou kontrolované oblasti. 

„Moje švagrová zemřela při chemických útocích v roce 2013. To, co jsme přežili, byl horor. Letecké nálety ve dne i v noci, obléhání, nic k jídlu,“ popisuje 43letá Iman.  

Město bylo v úplném obležení. Matka Iman zemřela, protože chyběly léky. Iman s rodinou museli několikrát prchat i v rámci Ghúty, aby unikli bombardování. 

„Den po dni jsme prchali z místa na místo, jen abychom přežili. Přestěhovali jsme se šestkrát, sedmkrát, ale nálety se stále přibližovaly.“ 

Nikdy na ten den nezapomenu 

V únoru 2018 zahájila syrská armáda velkou leteckou ofenzívu, při které zemřelo mnoho lidí. Když vládní síly získaly východní Ghútu, Iman odmítla zůstat a v dubnu odešla i se svou rodinou do Idlíbu. 

„Nikdy na ten den nezapomenu. Byl to den, kdy jsme museli opustit místo, které jsme opravdu milovali. Hrozně jsme tu trpěli a viděli tolik hrůzy.“ 

Iman, její muž a děti žili nějakou dobu v domě v Saraqeb, ale nájem byl obrovský, a tak se museli přesunout znovu, tentokrát do jednoho z mnoha uprchlických táborů v provincii. Žijí tam dosud. 

„Už nevíme, kam máme jít. Letecké nálety by mohly začít kdykoliv.“ 

Není cesty zpět 

Před válkou se Iman starala o domácnost a její manžel spolu se synem vydělávali prací na poli. Syn nikdy neopustil Ghútu. Zastřelil ho ostřelovač, když chlapec nesl domů chleba. 

Nikdo z rodiny teď nepracuje. Ekonomická situace je každý den o něco horší. Hodnota syrské libry klesla od letošního května na polovinu, což způsobuje vysokou inflaci. Devalvace je výsledkem krize v Libanonu, kde má většina Syřanů úspory, sankcí USA proti Sýrii a pandemie COVID-19.  

Iman říká, že není cesty zpět. „Dokud tam vládne režim, nemůžeme se do Ghúty vrátit. Dali jasně najevo, že pokud se vrátíme, skončíme ve vězení nebo na popravě. Bezpečno už není nikde, ani v Idlíbu.“ 

Neustále kreslí obrázky z války 

V táboře, kde našli útočiště, nejsou žádné společné záchody, téměř žádná čistá voda, žádná elektřina a kvůli COVID-19 v posledních měsících neprobíhá žádné vyučování pro děti.  

„Děti každopádně nechodily do školy pravidelně, při těch bojích a náletech. Snažím se je naučit, co vím. Přišly už o dva roky výuky, když jsme žili v Ghútě.“ 

Dvě z Imaniných dcer zůstaly ve východní Ghútě. Občas nechají hlasovou zprávu, ale všichni se bojí příliš na to, aby si zavolali, a tak na ně vláda přišla a zatkla je.  

„Moje celá rodina je rozdělená. Někteří jsou v Idlíbu, další ve východní Ghútě. Všechno se rozpadlo.“ 

Iman popisuje paniku své desetileté dcery Jany pokaždé, když slyší letadla. „Schovávali jsme se v koupelně nebo pod schody. Jana pláče jen tak, bez důvodu, a je pořád smutná. Snaží se mě uklidnit, ale vidím, že jí není dobře.“  

Jana neustále kreslí letadla a obrázky z války. „Po obklíčení východní Ghúty jsme v obležení znovu, tentokrát v Idlíbu.“  

Pokud můžete, podpořte lidi zasažené konflikty

darujte

 

{{{ labels.morehistories }}}