Skryté dopady ozbrojeného konfliktu v Jižním Súdánu

Jean-Nicolas Dangelser, vedoucí mise Lékařů bez hranic v Jižním Súdánu, na vlastní oči viděl, co způsobují boje ve státě Jonglei.  

3. srpna 2020 pozdě večer obdržela koordinační kancelář Lékařů bez hranic v Džubě, hlavním městě Jižního Súdánu, naléhavou zprávu. 

„Celkem 45 zraněných za méně než 24 hodin a další stovky jsou na cestě...“  

Tak začínal můj třetí měsíc v Džubě. Jako krizový koordinátor (nyní vedoucí mise – pozn.) jsem tam měl na starosti hlavně zásah proti COVID-19. To znamenalo i pomoc týmu zvládnout nápor práce a problémy se zásobováním a nedostatkem personálu, které způsobila opatření proti COVID-19. 

A teď tohle. 

Hovor přišel ze satelitního telefonu. Volali naši kolegové z Lankienu, kteří obdrželi zprávu od terénního týmu v Pieri – městě ve státě Jonglei na severovýchodě země, kde provozujeme centrum poskytující základní zdravotní péči.  

Plánování dopředu 

Situaci ve státě Jonglei a oblasti Greater Pibor jsme jako koordinační tým monitorovali už několik týdnů. Při květnovém útoku v Pieri byly zraněny nebo zabity stovky lidí, mezi které bohužel patřil i náš místní kolega. A teď se spousta ozbrojené mládeže rozhodla pomstít. 

Prvního srpna jsme využili dobrého počasí a poslali jsme do Pieri letadlo s dodávkami léků a dvěma našimi pracovníky, aby pomohli svým kolegům během těch pár hodin, než letadlo znovu odletí. Věděli jsme, že jinak by v současné složité době měli velké problémy udržet veškerou zásadní zdravotní péči pro místní. 

Je potřeba další pomoc 

Dva dny po doručení zásob začaly na kliniku přicházet desítky zraněných. Náš tým nepřetržitě pracoval, aby se o ně postaral. 

Během pouhých tří dnů naši kolegové v Pieri ošetřili celkem 73 zraněných a více než 100 během celého týdne. 

Pravidelně nám do Džuby posílali zprávy. Rozhodli jsme se co nejdříve vyslat malý tým, abychom naše kolegy v terénu podpořili. Byli vyčerpaní, desítky pacientů se nacházely v kritickém stavu a kvůli bezpečnostní situaci všichni čelili obrovskému tlaku.  

Přistávací dráha v Pieri od soboty zaplavila voda. Oslovili jsme tedy několik organizací v oblasti s prosbou o zajištění vrtulníku na další den ráno. Když nám vrtulník potvrdili, zabalili jsme základní jídlo a komunikační přístroje a čekali jsme na odjezd.  

Další ráno, po několika málo hodinách spánku, jsem s lékařem a logistikem seděl v malém vrtulníku na cestě do Pieri. Na starosti jsem měl vyjednávání, bezpečnost a koordinaci. Jen za pár hodin měl další tým zamířit do Piboru, aby pomáhal v jiné části přední linie.  

Příjezd 

Přistáli jsme na bahnité přistávací dráze v Pieri, kde na nás už čekalo několik našich kolegů. Okolo nich stál dav stovek žen, dětí, seniorů a ozbrojených mužů z místní komunity, kteří se vrátili z bojů domů. Všichni věděli, že přijedeme a možná budeme moci evakuovat některé kriticky zraněné.  

Z přistávací dráhy jsme zamířili přímo na kliniku Lékařů bez hranic, abychom prohlédli zraněné. Cítil jsem naléhavost situace. Kolegové nás informovali už předem satelitním telefonem, takže jsem věděl, že musíme vyšetřit desítky pacientů. 

Několik pacientů jsme mohli vrtulníkem evakuovat do naší nemocnice v táboře OSN pro ochranu civilistů v Bentiu, kde pracuje náš chirurgický tým. Museli jsme se ale rozhodnout rychle. 

Pacienti v kritickém stavu 

Než jsme dorazili na kliniku, náš terénní tým shromáždil pacienty v nejkritičtějším stavu v prvním tukulu (hliněná chatka). Šest pacientů se střelnými poraněními leželo na podlaze a přes obvazy jim prosakovala krev. 

Při rychlém lékařském vyšetření jsem si všiml, že několik pacientů kašlalo. To okamžitě vyvolalo obavy z COVID-19, které by přineslo další problémy do už tak složitého procesu přesunu pacientů. Už dřív se stalo, že náš personál musel do karantény poté, co se u pacienta prokázala nákaza COVID-19. 

Ten den jsme zvládli jen jedno kolo evakuací, protože let vrtulníkem z Pieri do Bentiu trvá asi tři a půl hodiny. Dodržovat rozestupy kvůli COVID-19 je v malém prostoru vrtulníku téměř nemožné, obzvlášť když se snažíme evakuovat co nejvíce kritických pacientů. Ale tohle byla krizová situace. Všichni měli roušky a ochranné pomůcky, abychom co nejvíce snížili rizika. Ostatní pacienti v kritickém stavu, kteří zůstali na klinice, museli počkat do dalšího rána. 

Během následujících 72 hodin náš tým provedl pět evakuací celkem 36 pacientů. Tím se klinice v Pieri velice ulevilo a přibyl prostor věnovat se i jiným pacientům. Pro evakuované pacienty to znamenalo, že místo na klinice v tukulech z hlíny se jim dostane péče v nemocnici s operačním sálem, chirurgem a anesteziology.  

Pomáhejte s námi v Jižním Súdánu

DARUJTE

Návrat k „normálu” 

Během tohoto krizového zásahu mě nejvíc ohromila práce našich jihosúdánských kolegů v terénu, kteří bez ohledu na vlastní utrpení s odhodláním pomáhali ostatním. Vidět své kolegy tak zapálené do pomoci lidem bez základních služeb a základních podmínek k životu je to, co mě motivuje pokračovat v práci pro Lékaře bez hranic.  

První dny byly hektické. Stovky ozbrojených mladých lidí z místní komunity se vracely po skončení bojů domů. S sebou přivedly tisíce kusů dobytka, které odchytly během útoku. Svůj návrat ozbrojenci oznamovali dnem i nocí oslavnou střelbou. 

Během týdne se situace v Pieri začala dostávat do normálu. Lidé se vrátili do práce, neustálá střelba utichla. Připravovali jsme se na návrat, ale kvůli proměnlivému počasí jsme nevěděli, kdy budeme moct odletět. Nakonec jsme zůstali 10 dní. 

Protože napětí ustoupilo, využili jsme možnosti navštívit komunity ve vesnicích okolo Pieri a zhodnotit životní podmínky místních a jejich přístup ke zdravotní péči po květnových útocích. 

Zoufalé podmínky 

Bylo období dešťů, takže jsme se několik dní brodili ve vodě a v bahně, někdy až po kolena. Na svých cestách jsme viděli ženy, děti, muže, staré lidi, mladé a vůdce místních komunit žijící ve strašných podmínkách.  

Někteří z těch, kteří museli uprchnout před násilím, se do oblasti vrátili už po pár dnech, aby mohli obdělávat půdu. Ostatní přišli pouhý den či dva před naší návštěvou, protože se po návratu místních mladých ozbrojenců cítili bezpečněji. 

Všichni, se kterými jsme mluvili, sdíleli stejné obavy – strach z odvety, která by mohla přijít za pár měsíců s koncem období dešťů, ne-li dříve. 

Dopady násilí 

I když jsme neviděli „stovky dalších zraněných” zmíněné v prvních zprávách, někteří mladí se už do Pieri nevrátili. Zemřeli po cestě na následky zranění nebo nemocí jako malárie. Někteří zamířili do jiných míst v oblasti. 

Podobné výbuchy násilí, které se v jihosúdánských oblastech Jonglei a Greater Pibor během roku 2020 opakovaly několikrát, mají zničující dopady na místní komunitu. Vedou k tom, že lidé nemají přístup ke zdravotní péči, jídlu, bydlení, živobytí a vzdělání. Lékařské ošetření lidí zraněných při těchto útocích spotřebovává cenné zdroje, a tím ohrožuje pomoc v případech akutních i chronických onemocnění.