23 Bře 17 15 Zář 17

Agok Paradise, den 20, Mayom, den 5 - smrti naproti a Unimog

V totálním zoufalství podávám další dávku diazepamu do žíly. Alespoň na pár vteřin povolil tetanický stisk žvýkacích svalů té mladé slečny pode mnou. Strčím ji mezi zuby vzduchovod, dokonce se mi ho podařilo dobře umístit hned napoprvé. Když vytahuju, zkousne můj prst mezi zubem a vzduchovodem. Svinská bolest. A hlavně svinská síla tetanických svalů, na který jsme v momentálních podmínkách prostě krátký! Holka je napnutá jak luk, vypjatá přes záda. Pěsti sevřené. Marně se snaží udýchat ten strašlivý celotělový ztah. Je to moment, kdy svaly bojují proti vlastnímu tělu. A přináší tím smrt ...

Večer jsem dopisoval kapitolu 19, když mi začaly v desetiminutových intervalech chodit malarické děti v horečkách. Přijali jsme jich během hodiny celkem šest. Naštěstí ani jedno zoufale rozsypaný. To by znamenalo v takhle krátkém sledu pohromu. Dávkujeme antimalarika, infuze na dehydrataci z průjmů a zvracení. Ordinujeme testy krevního cukru, který může při malárii významně klesnout. Začínám se v tom trochu orientovat, a tak mám radost, že nad těmito pacienty jen nepostávám a nepokládám stupidní otázky svým kolegům. Za chvíli máme tuhle mateřinku od jednoho do tří let věku uloženou na naší stabilizační jednotce hluboko v poušti Jižního Súdánu. Když hnětu těsto na páteční pizzu, volají mě zpět. Emergency.


Na resuscitačním lůžku leží osmnáctiletá holka. Bůhví proč se chtěla zabít. Otrávila se nějakým místním make upem, údajně hodně toxickým. A následně se šla pro jistotu oběsit na střechu. Odřízl ji a přinesl otec. Jsou na cestě od jedné odpolední. Je sedm. Holka je zmatená, dezorientovaná, agresivní a zoufale ztuhlá. Zatímco ostatní zápasí s kanylama, já se ji snažím vyšetřit a zajistit dýchací cesty. Je to nemožné, zuby má secvaknuté, jak kdyby byly slepené. Marný zápas ukončuji ve chvíli, kdy máme žílu. 5 miligramů diazepamu ve vteřině relaxuje celé její tělo. Můžeme si ji pořádně uložit, napíchnout další kanylu, zajistit dýchací cesty. Zatím nepotřebuje ventilovat, saturaci kyslíkem (procento okysličených červených krvinek) má výbornou. Výplach žaludku neúspěšný, žaludeční sondu nelze zavést. Po zajištění ji dáváme do postele.  

Pizza se povedla jen napůl, těsto je ze shora spálený a zespoda nedodělaný. Bude mi blbě. Ale stejně to sežeru. Jdu si lehnout. V noci se budím po půlnoci s totálně vyschlým krkem. Větrák mi naplno funí do pusy. Už po druhý z toho mám rýmu. Bolí mě svaly a klouby. Rýmička. Nachlazeníčko. V půl páté ráno mi volá Wiliam, jeden z našich CO. Tome, ta holka desaturuje. Má nízkou oxygenaci červených krvinek. Postupně sbírám z postele celého Šebka a jdu s ním na Stab Unit. Saturace 60%! To je ale probuzení! Tetanická, opocená, vytřeštěná, neklidná. Další 2 miligramy diazepamu a úprava polohy krku v posteli s plným otevřením dýchacích cest. Matka jí cpala pod hlavu polštář, a tím mechanicky zavírala dýchací cesty. Za tři minuty máme 100% saturaci. Poučím její matku, ať hlídá otevřené dýchací cesty, žádný polštář. A jdu si lehnout.

Původně chci řízeně zaspat. Prostě se dneska na tu vizitu vykašlat! Je mi blbě. Ale kdo dělá doktora, ví, že máme nad sebou pořád vyšší moc. Moc odpovědnosti a skutečné hrůzy z toho, že nebudeme tam, kde nás bude někdo opravdu potřebovat, nás nutí stále něco dělat. Obléknu se, udělám si hodně silný, a po vzoru Afghánců hodně sladký čaj a jdu do kanceláře vedle stabilizační jednotky. Po celém komplexu se rozléhají zoufale hlasité vzdechy té holky, jak se její plíce snaží ventilovat proti odporu tetanických svalů. Po chvilce mi to nedá a jdu se na ni mrknout. Saturátko je němé. Když ho rychle umístím správně, hlásí okysličení pod 50%. Mobilizuji Melanii, hlavní sestru a expatku ze Švýcarska. Je skvělá! Potřebuju vzduchovod, ambuvak, adrenalin, diazepam, infuze a hlavně pomoc, protože ta holka se ve smrtelném záchvatu strašně pere ...

Už to nepomáhá. Prstama cítím její extrémně přepjaté svaly na lících. Poslední skulinou ve vzduchovodu odsávám manuální odsávačkou velké množství hlenu, které brání dobré ventilaci. Její matka jí drží za nohy a ví, že je konec. Její sestra jí drží za ruce a ví totéž. Obě začínají tiše plakat. (Já neřval. Jsem cvičený profesionál. Já řvu až teď, když to píšu.). A je to tady. Skoro překusuje ten zvukovod vedví. Postupně se zpomaluje dýchací frekvence. Tělo povoluje. Srdce přestává bít, puls je na hlavních tepnách nehmatný. Když ochabne, zahajuji resuscitaci. Masáž srdce, ventilaci již povolených cest. Od úst jí doslova stříká bílá pěna s každým dalším stlačením hrudníku. Adrenalin. Všichni víme, že tuhle smrt nepřemůžeme. Poctivě ale třicet minut resuscitujeme.

Asi se otrávila nějakým derivátem kurare? Dneska by nám pro sebevražednou holku stačily léky pro svalovou relaxaci, laryngoskop, kterým se do dýchacích cest zavede endotracheální trubice, a pro delší ventilování než tetanické spasmy povolí, bych bodnul ventilátor. Jinak bychom ji museli manuálně desítky hodin ventilovat, ale i to se dá. Nic z toho nemáme. Nemůžeme si nic vyčítat. Oběhnu rychle vizitu a pro rozptýlení celého pacientského a příbuzenského osazenstva, které téhle hrůze přihlíželo, fotím jednu "abuba". To je babička jednoho z našich malých pacientů. Lidé se zase smějí. Já se omlouvám kolegovi a dekuji se do tukulu. Nevím, jestli jsou to fyzické známky nemoci anebo mě prostě bolí duše. Chce se mi zvracet ...

Navečer jsi jdu prohlédnout Mercedes Unimog. Zatímco v období sucha referujeme pacienty do Agoku klasickými LC a trvá to 3 hodiny, v období dešťů přichází na řadu náklaďák Unimog. A ještě častěji pásové Haglundy. Podobné těm, co vás vytáhnou na Luční boudu v Krkonoších. Cesta pak trvá třikrát déle, po uši v blátě. Mám na Unimog řidičák. Ale tady nejsem autorizovaná osoba, takže si ho nezařídím. Nicméně producírování kolem něj a sezení za volantem mi po dnešku udělalo docela dobře. Je to řádná kára a na expediční cesty na stará kolena myslím vynikající. Ukládám si do wish listu. Před spaním ještě zalévám kytky. Předchozí obyvatelka mého tukulu zasadila kolem nějaké listnáče, tak by bylo škoda, kdyby to chcíplo. Možná kdyby každý tady zasadil strom, zabrzdíme vysychání Afriky. Standa Lékárník Havlíček říkal, že je to jeden z oficiálních světových plánů.

Zobrazit větší mapu

Tento blog vyšel na info.cz

{{{ labels.morehistories }}}