20 Zář 18 26 Zář 18

Některé pacienty si zapamatujete navždy

Heidi, chirurgyně Lékařů bez hranic, píše svůj emocionální blog z nemocnice v Agoku, který leží ve speciální administrativní oblasti na pomezí Súdánu a Jižního Súdánu.

Co je nejtěžšího na tom být chirurgem v terénu? Podle mě to není to, že vidíte mnoho pacientů se strašnými zraněními a nemocemi, které nedokážete vyléčit. Pro mě to je množství zkušeností, které zažijete jen jednou za život. Za sedm týdnů na misi jsem potkala stovky nových lidí. S největší pravděpodobností už je nikdy neuvidím, ale na některé z nich nikdy nezapomenu.

Potkala jsem jednu ženu. Bylo jí třicet let. Když jsem přijela do Agoku, byla už na chirurgickém oddělení v nemocnici. Byla vážně nemocná – do břišní dutiny dostala po císařském řezu infekci. Když jsem ji poprvé uviděla, nevypadala vůbec dobře. Myslela jsem si, že má sepsi. Zdálo se, že umře.

Ayak a Bogota bag

Žena za sebou měla už několik operací a během mého prvního týdne v Agoku jsem ji brala na sál dvakrát. Při mojí druhé operaci jsme museli na břicho použít takzvaný „Bogota bag“. Všichni jsme si byli docela jistí, že ta žena nepřežije.

„Bogota bag“ je v podstatě sterilní plastový sáček, který se umístí na ránu na břiše, která zůstává záměrně otevřená. Tento postup se používá, když všechny ostatní možnosti při řešení infekce selžou. Takoví pacienti jsou vždycky v kritickém stavu. Pokud je to možné, zůstávají na jednotce intenzivní péče.

Tato žena, říkejme jí třeba Ayak*, se stala mou osobní pacientkou, protože jsem to byla já, kdo se rozhodl nechat jí otevřené břicho. Já jsem také zajišťovala většinu denních převazů.

Ayak měla řadu obtíží. Přestože dostávala obohacenou stravu, neustále ztrácela váhu. Každý den jsem jí měnila obvazy, čistila ránu a snažila se jí nepůsobit příliš velkou bolest – její kůže byla velice citlivá a na zádech se jí dokonce udělaly proleženiny.

Rozcestí

Věděla jsem, že trpí a cítila jsem se obzvlášť vinná kvůli mému neúspěšnému úsilí jí pomoci. Vyhýbala jsem se pohledu do jejích očí, částečně i proto, že v jejím vyhublém obličeji vypadaly tak velké. Pak jednou, když jsem jí zrovna rutinně měnila obvazy, popadla mou ruku. Podívala se na mě a řekla (přes zdravotní sestru, která pro nás překládala), že by nikoho jiného než mě nenechala na ránu sahat.

Po několika týdnech na rozcestí mezi smrtí a zlepšením jednoho dne Ayak  překvapivě vážila víc než před dvěma dny.

V dalších dnech jsem po příjezdu do nemocnice zjistila, že Ayak vyšla ven z oddělení a dívala se na televizi. Naše skvělá rakouská zdravotní sestra pro ni vymyslela speciální korzet, který si mohla vzít na sebe, když neležela v posteli. Fungovalo to docela dobře, i když se musel každý den umývat kvůli znečištění z její malé střevní píštěle.

Z ničeho nic se stav Ayak zlepšil natolik, že každé ráno po převazu dostala korzet a mohla vyjít ven z oddělení, sedět venku ve stínu a bavit se s dalšími pacienty a návštěvníky.

Loučení

Když jsem do nemocnice přijela, Ayak byla velmi smutná, když jí přinesli její dítě. Na konci mého pobytu v Agoku to vypadalo úplně jinak. Byla radost vidět ji s rodinou a chlapečkem v náručí. Tváře příbuzných se změnily a po napětí, které jsem cítila, když jsem jim vysvětlovala, v jak komplikovaném stavu se jejich milovaná nachází, nebylo ani památky.

Nemám ráda loučení. Často se cítím nepříjemně a nenacházím v takových situacích vhodná slova. Ale na tohle jsem se těšila… Koupila jsem na trhu pro jejího syna nějaké oblečení, dala jsem jí ho a udělala jsem s ní a její rodinou pár fotek.

Nejspíš ji už nikdy neuvidím, ale alespoň se jednou za čas mohu podívat na její fotografii a divit se, kolik různých lidí z různých částí světa tvoří součást mého srdce. 

*jméno bylo změněno

{{{ labels.morehistories }}}