Můj životní příběh: Z dítěte v uprchlickém táboře zdravotníkem Lékařů bez hranic

Když mu v dětství humanitární tým zachránil život, pro súdánského uprchlíka Thoka to bylo inspirací, aby se jednoho dne stal zdravotníkem a laskavost lékařů mohl vrátit. 

Uprchlický tábor není zrovna ideálním místem pro šťastné dětství. Lidé tam trpí nedostatkem jídla, lékařské péče a omezeným přístupem ke vzdělání. Já jsem v takovém prostředí vyrostl. 

Narodil jsem se v tehdejším súdánském městě Bor roku 1975. Tedy tři roky po podpisu mírové dohody, která ukončila první občanskou válku v zemi.

Nicméně v obavách z toho, že mír nevydrží, se moje rodina rozhodla odejít do etiopského uprchlického tábora Itang.  

Jako dítě jsem tam kvůli spalničkám málem zemřel. Je vlastně zázrak, že jsem tady. Vytrpěl jsem si toho hodně. Vždycky, když si na to období vzpomenu, derou se mi do očí slzy. Bylo plné úzkosti, bídy, beznaděje. Pokud šlo o jídlo a přístřeší, byli jsme zcela závislí na pomoci humanitárních organizací. Abychom si vytvořili sociální vazby, snažili jsme se navazovat kontakty s hostitelskými komunitami. Někdy se k nám ale chovaly nepřátelsky.Takový život si děti nezaslouží.

Nový smysl 

Tváří v tvář těžkým podmínkám v útlém věku jsem pochopil, že můj život musí mít smysl.

Vyhnal jsem ze svých myšlenek úzkost, která mě pohlcovala. Začalo se mi dařit ve škole, s výbornými výsledky jsem procházel jeden stupeň za druhým. Když jsem vyrůstal a viděl zdravotníky, jak v uprchlickém táboře zachraňují životy včetně mého vlastního, silně to na mě zapůsobilo. Jejich empatie pro mě byla velkou inspirací.

Tehdy jsem si uvědomil, že chci být jako oni. Věřil jsem, že díky lékařské pomoci mohu vrátit dar, který mi byl dán, když jsem ho nejvíc potřeboval.

Mojí největší motivací se stala palčivá touha pomáhat lidem, kteří potřebují lékařskou pomoc.

Když jsem ukončil bakalářské studium v oboru „zdravotní sestra“, začal jsem v roce 2000 pracovat pro Lékaře bez hranic v nemocnici v Akobo na hranicích s Etiopií. Působil jsem na různých odděleních. Moje práce zahrnovala péči o pacienty při epidemiích, na odděleních zabývajících se podvýživou i na pohotovosti.

Potom jsem se s Lékaři bez hranic dostal i do dalších oblastí. Mezi nejsilnější zážitky, které si pamatuji, patří práce ve městě Maban těsně poté, co Jižní Súdán získal nezávislost na Súdánu. Vzpomínám si na příliv vracejících se lidí a množství pacientů, které jsme ošetřovali.

Sen skutečností

Pracovat po boku odborníků z různých částí světa pro mě znamenalo nové zkušenosti a znalosti. Také jsem díky tomu poznal sílu lidskosti. Chtěl jsem cestovat do dalších míst a pomáhat lidem v nouzi.

V roce 2010 jsem se ucházel o mezinárodní pozici u Lékařů bez hranic. Když jsem dostal zprávu, že jsem uspěl, dostavily se překvapivě smíšené pocity.

Nemohl jsem uvěřit, že moje tvrdá práce zvítězila nad mým dětským utrpením. Na druhou stranu jsem byl nadšený, že se mi splnil můj sen – vnést jako zdravotník vlajku Jižního Súdánu do mezinárodního humanitárního světa.

Skvělá cesta

S blížícím se termínem mé první mise ve mně narůstalo vzrušení i nervozita. 

Představoval jsem si, jak bude vypadat můj profesní život v cizí zemi a jak budu vycházet se spolupracovníky z jiných částí světa. Jak mě přijmou domovské komunity? 

Od roku 2012 jsem absolvoval několik misí v různých projektech po celém světě. Profesně jsem vyrostl, z člena zdravotnického týmu jsem se stal zdravotním koordinátorem v Afghánistánu, kde jsme mezi jinými aktivitami otevřeli projekt zaměřený na péči o pacienty s rezistentní tuberkulózou.

Moje zkušenost ze všech zemí, kde jsem působil, ukazuje, že v Jižním Súdánu jsou profesionálové, kteří se uplatní v jiných částech světa.

Z dítěte v uprchlickém táboře se stal mezinárodní zdravotní koordinátor. Není to úžasná životní cesta?

Thok Johnson, zdravotní bratr, Lékaři bez hranic