© MSF
01 Lis 19 01 Lis 19

Zdravotním bratrem v Nigérii: Na maličkostech záleží

 

Švédský pediatr Mårten vypráví o Bukarovi, nigerijském zdravotním bratrovi, který přežil ozbrojený konflikt a vrátil se, aby pomáhal své komunitě.

V naší dětské nemocnici v Maiduguri neprovádíme žádné větší chirurgické zákroky, u kterých je nezbytná anestezie. Případy, které se k nám dostanou a ukazují na zánět slepého střeva, vnitřní krvácení způsobené břišním tyfem nebo na další komplikace vyžadující urgentní chirurgický zákrok, převážíme na chirurgické oddělení fakultní nemocnice ve městě. Nicméně provádíme mnoho menších chirurgických výkonů u menších poranění, při popáleninách, u kožních infekcí a abscesů. Většině takových pacientů se věnuje náš vynikající zdravotník Bukar, který je odborníkem na obvazování ran.

Ohromilo mě, když jsem poprvé viděl, jak skvěle vyčistil ránu, vydezinfikoval ji, odstranil nekrotické části, vysušil a zašil ji. To všechno bezchybnou „aseptickou technikou“, která zabraňuje tomu, aby se do rány dostala infekce.

Bukar

Jednou, když jsme spolu ošetřovali dítě s infikovanou ránou, jsem se ho zeptal: „Kde ses naučil tak dobře obvazovat rány, Bukare?“

Oči se mu zaleskly a začal mi vyprávět svůj příběh…

„Dělám to už tři roky… Nejdříve na pohotovosti, kde jsem pracoval a měli jsme hodně případů popálenin a ran. Žádné ze zdravotních sester se moc nechtělo je ošetřovat, a tak o to požádali mě a dělal jsem to rád. Potom jsem se hodně naučil od všech možných mezinárodních lékařů, kteří pro Lékaře bez hranic pracovali za tu dobu, co tu jsem. Od každého, kdo sem přijde, se vždycky naučím něco nového a vždycky se ptám, jestli něco můžu dělat lépe. Tak jsem se naučil, jak je důležité kontrolovat infekci, jak obvazovat ránu aseptickou technikou a zabránit jejímu infikování. A taky mám spoustu praxe. Každý rok udělám téměř tisíc obvazů.“

„Páni, to je opravdu hodně,“ odpověděl jsem. „A jak ses vůbec dostal k Lékařům bez hranic?“

„Tak to je dlouhý příběh," říká a usmívá se…

Násilí v Ngala

„Pocházím z místa vzdáleného 150 km od Maiduguri, které se jmenuje Ngala,“ začíná vyprávět Bukar. „Sem jsem přišel studovat zdravotnickou školu v roce 2013. Pak jsem se vrátil domů.“

Jeho tvář potom zvážněla, na chvíli přestal mluvit a hledal slova.

„Potom, v roce 2014, se konflikt v oblasti výrazně zhoršil. Jednoho dne do mého města přišli ozbrojení muži a začali střílet na všechno, co se hýbalo. Na muže, ženy, děti, slepice… na všechno. Lidé se rozutekli do všech směrů, aby nedostali ránu, ale spousta z nich neunikla. Bylo to strašné! Tehdy se naše rodina rozdělila.

S šesti dalšími lidmi se mi podařilo uniknout na západ a několik dnů jsme pokračovali pěšky, v neustálém strachu, že nás ozbrojení muži najdou. Nakonec jsme dorazili do Maiduguri. Tam mě umístili do tábora pro vnitřně vysídlené obyvatele. Byly to těžké časy.“

„To jsem nevěděl, Bukare,“ říkám, „je mi to líto. Ale co se stalo s tvojí rodinou?“

„Podařilo se jim utéct na východ, přes hranici do Čadu. Můj otec v Čadu zemřel, onemocněl v táboře, kde žili,“ vyprávěl dál. „Ale mojí mámě, bratrům a sestře se podařilo přestěhovat sem. Teď máme v Maiduguri vlastní bydlení.“

Vypukla cholera

„Je mi to moc líto, Bukare, ale jsem rád, že jste se zbytkem rodiny zase sešli," odpověděl jsem mu.

„Jak to, že jsi tedy začal pracovat pro Lékaře bez hranic?“ zeptal jsem se.

„Á ano! Jednou v roce 2015 mi zavolal lékař, kterého jsem znal ze školy. Pracoval v cholerovém centru Lékařů bez hranic. Měli mnoho vážně dehydratovaných pacientů, kteří potřebovali infuzi. Ale dostat jim do žíly kanylu bylo hodně složité. Lékař věděl, že s tím mám zkušenosti, tak mě požádal, jestli bych přišel a pomohl jim. Což jsem udělal a chodil pak do centra každý den, během epidemie měli spoustu práce.

Po dvou měsících si se mnou přišel promluvit vedoucí centra a řekl mi, že si mysleli, že pracuji pro ministerstvo zdravotnictví, ale nemohli mě najít v registru.

Řekl jsem mu, že tam nepracuji, že jsem jen přišel vypomoct. Další den jsem se potkal s projektovým koordinátorem a podepsal jsem svou první smlouvu na dobu určitou… a od té doby pracuji pro Lékaře bez hranic na různých projektech. Brzo poté jsem začal dělat i obvazy.“

Jen jsem tam stál s otevřenou pusou a kroutil hlavou. Pak jsme se spolu zasmáli.

„Jsi prostě úžasný, Bukare!“, řekl jsem.

Infekce

Vtom přitáhla naši pozornost jedna z pacientek. Pětiletá holčička, Hafsat, předtím upadla na kovový předmět a rozřízla si čelo. Ránu měla zašitou, ale pravděpodobně ne ve sterilních podmínkách, protože ji k nám poprvé přivezli s infekcí. Odstranili jsme tehdy stehy, vysáli hnis, ránu vyčistili a mohli znovu zašít. Teď se vrátila na vyndání stehů, a dokonce se při té příležitosti trochu nalíčila!

Když skončili, Bukar přišel a mával na mě. Myslel jsem si, že chce, abych se podíval na jizvu, ale on mi do ruky položil panenku. Díval jsem se na něho trochu zmateně.

„Myslím, že bys ji měl dát Hafset,“ řekl a usmál se.

Když jsme Hafset prvně čistili ránu, byl jsem to já, kdo jí dával injekci s lokálním anestetikem, takže jsem nebyl její příliš velký oblíbenec. Vydal jsem se tedy zkontrolovat její jizvu a když jsem se přesvědčil, že vypadá dobře, vytáhl jsem z kapsy panenku. Koutky jejích úst se téměř dotýkaly uší, když se jí na tváři objevil ten největší úsměv. Oči se jí třpytily a její otec se smál.

S Bukarem jsme se na sebe po očku podívali. To jsou ty maličkosti, na kterých skutečně záleží.

Páteř Lékařů bez hranic

Lidé jako Bukar, kteří jsou místní a pracují v projektech od začátku do konce, jsou páteří Lékařů bez hranic. Mezinárodní spolupracovníci, jako jsem já, obvykle přijíždějí na kratší dobu a mohou přispět určitou expertízou, náměty, kontrolou kvality a mentoringem… … ale skutečnou práci obvykle odvádějí místní lidé, jako je Bukar.

Bez oddaných lidí jako on, kteří se o pacienty starají s takovou ohleduplností, by Lékaři bez hranic nebyli tím, čím jsou.

{{{ labels.morehistories }}}