Co mi daly mise s Lékaři bez hranic

S Lékaři bez hranic jsem absolvovala celkem pět misí. Byla jsem v uprchlickém táboře v Tanzanii během epidemie cholery, kde jsme zároveň otevřeli i centrum pro podvyživené děti. Následovaly mise ve válečných oblastech jako byl Jemen, Irák nebo Sýrie. Během svého posledního výjezdu jsem zavítala do dětské nemocnice v severovýchodní Nigérii, kde právě probíhala epidemie spalniček a zároveň vrcholila sezóna malárie. 

A to všechno v oblasti, kde řada dětí trpí podvýživou kvůli dlouhodobě nestabilní situaci a bojům, které z domovů vyhnaly desetitisíce lidí. Což je dost nešťastná kombinace, zvlášť pro dětské pacienty. 

Mise s Lékaři bez hranic mi toho daly strašně moc. Samozřejmě, jak už to chodí, každá důležitá zkušenost trochu bolí. Mnohdy pracujete v extrémních podmínkách a musíte si poradit se situacemi, kterým jste nikdy dřív nečelili a zároveň se neustále učíte nové a nové věci, protože s řadou nemocí nebo typů zranění se v Čechách moc nepotkáte.  

Nejvíc si ale cením toho, že jsem se naučila poznat své vlastní hranice. Možná je to trochu paradox zrovna u Lékařů bez hranic, ale kéž by mě tohle někdo naučil už mnohem dříve. V mé dnešní práci tady v Čechách je to naprosto zásadní – vědět, kdy už mám dost, kdy si potřebuju odpočinout a kdy říct ne dalším povinnostem, co se na mě valí. Protože jen když dostatečně pečuji o sebe, můžu dobře pečovat o ostatní.  

Naučila jsem se také nespoléhat tolik na techniku, ale spíš na to, co všechno na pacientovi mohu poznat jen na základě fyzikálního vyšetření. Asi nikdy nezapomenu na aha moment, když mi v uprchlickém táboře Tanzanii řekli: „Běž na triáž a když uvidíš dítě, co je podvyživené a anemické, přijmi ho do nemocnice.“ A já jsem jen koulela očima a ptala jsem se, jak mám ksakru poznat, že je dítě anemické?  

Z ARO fakultní nemocnice v ČR jsem byla zvyklá při pochybnostech odebrat krev, dát ji do analyzátoru a během několika málo minut zjistit přesné hodnoty krevního obrazu i iontogram pacienta. Ale jak to poznat uprostřed uprchlického tábora na těch malých kostřičkách potažených kůží, které ustarané matky svírají v náručí na plastové židli pod stromem, když všude kolem je jen červený prach a já mám v ruce akorát fonendoskop, papír a tužku? 

 „No přece se mu podíváš na spojivky a vidíš, ne?“ zakroutili hlavou místní zdravotníci, kteří mnohdy v uprchlickém táboře vyrostli a v podstatě neobdrželi žádné formální vzdělání. Poprvé jsem bolestně pocítila, jak mi padá hřebínek, puká mi nabubřelé ego té árové sestry z elitního pracoviště v Praze a nezbylo mi než uznat, že v přehršli všech těch technických vymožeností moderní medicíny občas zapomínáme na docela banální věci, které můžeme poznat i bez techniky.  

To je něco, co dodnes učím své studenty na lékařské fakultě – mnohdy jsou totiž na vážkách, zdali jsou hodnoty, které jim ukazuje monitor, správné, nebo se jedná o chybu měření. A místo toho, aby začali konat, ztrácí mnohdy drahocenný čas, kdy vyměňují elektrody nebo kontrolují kabel EKG. Přitom by bohatě stačilo, kdyby pacientovi nahmatali tep a zjistili, že má opravdu srdeční zástavu!  

Když jsem se poprvé na ARO setkala s tzv. bezpulzní asystolií, strašákem všech intenzivních lůžek – tedy stavem, kdy vám sice křivka na EKG ukazuje aktivitu, ale ve skutečnosti srdce stojí a nevypuzuje do oběhu žádnou krev – byla jsem za své zkušenosti ráda. Taky jsem instinktivně během noční směny kontrolovala kabely na monitoru, než jsem se vzápětí pokusila nahmatat pulz a okamžitě zahájila resuscitaci. Nebýt tehdy mého bolestného a ponižujícího prozření v Tanzánii, dost možná by tehdy můj pacient noc nepřežil. 

A to Tanzanie byla teprve má první mise, každá další mi přinášela stále víc. Nejcennější pro mě pak byla asi zkušenost s hromadnými neštěstími ve válečných konfliktech. Na mé druhé misi v Jemenu jsme měli takové hromadné neštěstí v podstatě každý den – ať už nám velký počet zraněných naráz přiváželi po výbuchu ve městě, nebo někdy náklaďákem přímo z frontové linie. Naučila jsem se, jak rychle a efektivně na triáži oddělit pacienty, kteří potřebuj ošetřit hned, od těch, kteří mohou počkat. A jak se vůbec na tyto situace připravit, aby nám nedošel materiál nebo aby v nemocnici nevypukl chaos. Škoda jen, že mě jako mladou sestru nikdo z těch postarších a tituly ověnčených chirurgů nechtěl poslouchat, když se v naší české nemocnici schvaloval nový traumaplán. Říkám si, že bychom bývali mohli být připraveni lépe.  

Na poslední misi v Nigérii jsem se zase dobře naučila resuscitovat děti. U dětí s malárií totiž často dochází k hypoglykémii (poklesu hladiny cukru) a následné srdeční zástavě. Během mého působení jsme resuscitovali i tři děti denně. Díky mé skvělé kolegyni, italské pediatričce Valentině, jsem se naučila, jak je užitečné, když po každé resuscitaci vedeme krátký debriefing, kdy si v přátelském duchu dovedeme říct, co všechno jsme udělali dobře a co bychom ještě mohli zlepšit. Jak by bylo skvělé, kdybychom podobnou praxi rutinně prováděli i v Čechách po každé kritické situaci! 

Martina Jurigová 
Sestra v intenzivní péči a perfuzionistka. V současné době pracuje na Klinice kardiochorurgie ve FN Královské Vinohrady a vyučuje na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň se věnuje výuce komunikace pro zdravotníky v kurzech Centra paliativní péče nebo ve startupu ComGuide, kde se podílí na vytváření kurzů komunikace ve virtuální realitě.