Není to v pořádku, tak zasaďme strom 

Charity Kamau pracuje u Lékařů bez hranic jako laborantka. Arunn Jegan je vedoucí jedné z misí Lékařů bez hranic. Dohromady mají více než 28 let zkušeností v humanitární pomoci. Pomáhají lidem v krizích dostat se k základním věcem, jako je lékařská péče a čistá voda. Teď volají po změně.

Já, Charity, jsem černoška, a já, Arunn, mám tmavou pleť. Jsme humanitární pracovníci, a ne vždy je všechno v pořádku. 

Není v pořádku být hrdý humanitární pracovník, který nevidí barvu kůže/rasu. I když nevšímání si barvy kůže zní na první pohled nevinně, je to skvělá výmluva pro ignorování strukturálních nerovností. To, co nevidíte, zkrátka nemůžete spravit. 

Není v pořádku uznávat, že systém se musí změnit, ale neptat se, jak ho my sami poháníme. 

Není v pořádku, že se naši kolegové musí ptát, jestli jsme zakusili rasismus, když ho nevyhnutelně zažíváme každý den jako BIPoC (Black, Indigenous, & Persons of Colour — černoši, původní obyvatelé a lidé jiné barvy kůže než bílé). 

Není v pořádku pochybovat o oddanosti naší práci na základě toho, kde jsme se narodili. Jsme humanitární pracovníci.  

Není v pořádku si myslet, že když máte přátele nebo kolegy jiné barvy kůže, můžete tvrdit, že nemáte žádné předsudky ohledně rasy. 

Není v pořádku se vyhýbat všem hovorům o rase, protože byste mohli říct něco špatného. A není v pořádku myslet si, že tyto konverzace ubírají z hlavního poslání humanitární práce. 

Není v pořádku uvažovat jen o rasismu samotném, aniž by se člověk podíval na propojenost rasy, třídy a genderu. 

Není v pořádku myslet si, že lidé jiné barvy kůže těží z opatření na posílení diverzity a z inkluze na úkor všech ostatních. Organizace mají užitek z toho, když jejich zaměstnanci pocházejí z různých kontextů a prostředí. 

Není v pořádku plácat se po zádech, protože jste najali člověka jiné barvy kůže. Obzvlášť, když si pořád skrytě myslíte, že je méně kvalifikovaný/á než ostatní, a proto máte jiná očekávání. 

Není v pořádku se spokojit se strukturou organizace, kde většina zaměstnanců patří mezi BIPoC, ale jen pár z nich je ve vedení. 

Není v pořádku od nás očekávat, že vám budeme neustále radit v otázkách rasismu nebo na rasismus pokaždé upozorňovat. Existuje spousta zdrojů a příležitostí, jak se vzdělávat. 

Není v pořádku pomáhat v konfliktech, boji s chudobou a nemocemi po celém světě, ale zároveň zůstávat v blažené nevědomosti o privilegiích a vyloučení na základě rasy, která jsou součástí našeho světa. Stejné principy lidskosti, ze kterých se zrodilo naše kolektivní odhodlání pomáhat lidem v krizích, podněcují boj proti rasismu.  

Ale... 

Je v pořádku, když všichni uznáme, že bavit se o tom všem není jednoduché, ale zároveň že to bylo už dávno potřeba. 

Je v pořádku, když si uvědomíme rozdíly mezi lidmi, ale nebudeme je zvětšovat. Je nebezpečné cpát lidi do úzkých kategorií nebo jednotlivých identit. Naděje na soulad spočívá v dobrém pochopení naší naprosté rozmanitosti. A také v tom, že budeme odlišná prostředí, ze kterých pocházíme, vnímat spíše jako životní zkušenost než osud, který se nedá změnit. 

Je v pořádku, když se na existující pokřivené vidění světa budeme dívat optikou intersekcionální teorie (teorie zkoumající roli genderu, třídy, etnicity atd. v diskriminaci a útlaku – pozn.). 

Je v pořádku, když se snažíme porozumět tomu, co zažívají lidé jiné barvy kůže. Je v pořádku naslouchat jim a zjistit tak více o strukturálním rasismu a naší roli v něm. 

Je v pořádku, když si uvědomíme minulost naší organizace, nebezpečí jakéhokoliv „spasitelského komplexu“ a když se neustále snažíme řešit jejich přetrvávající dopady. 

Je v pořádku, když se postaráme o to, aby naše opatření pro diverzitu a inkluzi nebyla jen na oko, ale aby je všichni zaměstnanci považovali za normální a běžnou součást svého zaměstnání. Pro všechny platí stejná pravidla. 

Je v pořádku, když se každý z nás přestane automaticky ujišťovat: „Nejsem rasista“, a místo toho se zeptá: „Jak podporuji rasismus a jaké upřímné a konkrétní kroky podniknu, abych to napravil na individuální, institucionální i profesionální úrovni?“ 

Je v pořádku, když jsme jako humanitární pracovníci solidární s oběťmi rasismu a když proti němu protestujeme. A hlavně, když začneme u sebe a řešíme rasismus jako jednotlivci i jako organizace, a to s naléhavým odhodláním a konkrétním plánem. 

Říká se, že „nejlepší čas zasadit strom byl před 20 lety, druhý nejlepší je právě teď“. Tak zasaďme strom. 

Úvodní fotografie: Christina a její dcera Veronique, která trpěla malárií, odchází domů z našeho vakcinačního centra ve vesnici Ndongue, Středoafrická republika, březen 2020. Foto je ilustrační.