© Paul Odongo/MSF
21 Čvn 20 21 Čvn 20

Nikdy nezapomenu na její tvář: Záchrana života po uštknutí hadem

Australská lékařka Paras Valeh vysvětluje, jaké nebezpečí představuje hadí uštknutí pro pacienty v Jižním Súdánu a proč je potřeba, aby byl protijed dostupný všem.

Svého prvního hada jsem potkala jednou v neděli ráno v areálu, kde bydlíme.

Jako obvykle jsem měla na nohou žabky a přecházela jsem od svého stanu k jídelně. Už jsem chtěla došlápnout na zem, když jsem si všimla malé zelené hlavy s otevřenou tlamou a jedovými zuby, která se zvedala k mé noze.

Zmije zelená neboli „mamba“, maskovaná okolní buší, mě málem v sebeobraně uštkla.

Nemyslím si, že jsem kdy běžela tak rychle jako tehdy.

Základní zdravotní péče

Stalo se to během mé první mise s Lékaři bez hranic. Pracovala jsem v nemocnici Akeum, uprostřed buše na venkově v oblasti Bahr el Ghazal. Bylo to krátce po konci občanské války, která rozdělila Súdán a Jižní Súdán.

 Při svém setkání s mambou zelenou jsem měla štěstí já i had. Oba jsme podnikli rychlý ústup a přežili.

 Čtyřletá pacientka uštknutá zmijí útočnou v doprovodu své matky v naší nemocnici v Jižním Súdánu. © Paul Odongo / Lékaři bez hranic

Někteří z mých pacientů však takové štěstí neměli.

Byli to převážně venkovští farmáři a jejich rodiny žijící v tzv. tukulech – doškových chatkách s kruhovým půdorysem vedle čirokových polí.

Tito lidé přežili občanskou válku, nedostatek jídla a kolaps zdravotnického systému. Většina měla přístup pouze k základní zdravotní péči prostřednictvím tradičních léčitelů.

Naše nemocnice v buši byla jediným zdravotnickým zařízením svého druhu v celé oblasti, protože na venkov se během konfliktu dlouho zapomínalo.

Převážná část pacientů, které jsem ošetřovala, byly děti. Většina z nich trpěla malárií nebo jinou léčitelnou infekční chorobou. Viděla jsem ale i několik dětí s vážně zanícenými končetinami kvůli dalšímu problému: hadímu uštknutí.

Jak dlouho se kam jde

Vždy si budu pamatovat tvář pětileté holčičky s levou rukou v kusu obnošené látky sloužící jako obvaz. Dívku přinesli z vesnice, kde ji uštkl had, když pomáhala sestře a matce sbírat čirok na poli.

Vzhledem k tomu, že v Jižním Súdánu nejsou silnice, vzdálenost se počítá podle toho, jak dlouho se kam jde – kolik hodin nebo dní šel člověk pěšky z jednoho místa na druhé.

Tuto holčičku přinesli z místa vzdáleného jeden a půl dne cesty. Otec ji nesl na zádech.

Po cestě jí zraněná ruka začala hnisat, jak jed postupně ničil okolní tkáně.

Na záchranu ruky bylo už příliš pozdě

Při odstraňování obvazu bylo jasné, že rána se hodně zanítila a ruka se s největší pravděpodobností neuzdraví. Aby dívka přežila, bude potřebovat amputaci.

Život dívky v jihosúdánské vesnici není snadný. A jen s jednou ruku je ještě těžší. To jsem měla na mysli, když jsem kontaktovala našeho vedoucího lékaře a zařídila její převoz letadlem do sousední Keni, kde jí mohli zachránit život.

Měla štěstí – dorazila do naší nemocnice včas a přežila počáteční vyplavení jedu do těla. Ale na záchranu její ruky bylo už příliš pozdě.

Během sedmi měsíců, které jsem strávila v Akuem, jsem viděla přicházet mnoho dalších s hroznými ranami v podobných situacích. Většinou ženy a děti. Ne všichni přežili.

Vzácné a drahé zboží

Vzhledem k tomu, že pocházím z Austrálie, viděla jsem oběti hadího uštknutí na jednotkách intenzivní péče už dříve. Znala jsem zásady první pomoci v těchto případech a věděla jsem, jak je to s dostupností protijedu, který při rychlém podání může zachránit člověku život.

Lahvička od EchiTab plus-ICP protijedu, který v roce 2016 nahradil mnohem efektivnější FAV-Afrique a má mnohem více nežádoucích účinků© Lékaři bez hranic

Taková léčba byla v Jižním Súdánu dostupná ještě před nezávislostí, ale jednalo se o velmi vzácné a drahé zboží.

Když měly děti štěstí a žily v blízkosti nemocnice, dokázali jsme jejich otravu léčit antisérem. Také jsme je očkovali proti tetanu a dali jim dávku antibiotik na infekce v ráně po kousnutí.

Pokud děti štěstí neměly (a mám podezření, že takových byla většina), pak žily příliš daleko od nemocnice na to, aby mohly přežít fatální uštknutí. Podlehly buď přímo hadímu jedu, nebo následnému zánětu nekrotické rány dříve, než se dostaly k pomoci.

Přístup k protijedu

To se odehrávalo několik let zpátky. Od té doby jsem pracovala s Lékaři bez hranic v mnoha zemích a potkala řadu dalších obětí hadího uštknutí (a také několik dalších hadů).

Jsem zděšená z toho, že za poslední léta mnoho zemí ztratilo přístup k potřebným protijedům, místo aby se pokročilo v řešení těchto opomíjených příčin úmrtí, kterým se dá předejít.

Stejně jako v Austrálii se hadi a lidé budou potkávat, pokud budou žít ve stejném prostředí. Přesto doufám, že se výroba protijedu pro celou Afriku obnoví a že bude dostupný všem potřebným, tak jak to je u nás doma v Austrálii.

Poznámka k protijedu

Dříve jsme používali protijed jménem FAV-Afrique. Šlo o protijed „vše v jednom“, který se používal na otravu způsobenou 10 různými druhy hadů v subsaharské Africe. Výrobce se bohužel rozhodl zastavit jeho produkci a poslední šarže prošla v červnu 2016. Jelikož na trhu nebyl žádný jiný ekvivalent, museli jsme najít vhodnou alternativní léčbu. V roce 2019 jsme začali v Jižním Súdánu úspěšně používat dva nové protijedy: EchitabPlus a SAIMR-Polyvalent.

 

{{{ labels.morehistories }}}