© Siegfried Modola
31 Led 20 31 Led 20

Umírají u vás děti?

Britská lékařka Jennifer Hulse si zvyká na život na misi v Lankienu v Jižním Súdánu a hledá odpovědi na těžké otázky. V tomto pohnutém příběhu sdílí své dojmy z prvních týdnů práce na pohotovosti a jednotce intenzivní péče, kde se stará o vážně nemocné děti.

„Umírají děti v Anglii?“

Tuto otázku mi položila jedna z jihosúdánských ošetřovatelek. Bylo to hned můj první týden, takže jsem si ještě nepamatovala její jméno ani těch ostatních. Uvědomila jsem si, že na mě všichni visí očima, aby viděli, jak budu reagovat. „Lékařky z ciziny někdy pláčou, když poprvé vidí umřít dítě,“ vysvětlili mi.

Čekali, jestli se také rozpláču. Nechystala jsem se plakat. Ale též nedokážu předstírat, že to bylo normální. Umírají děti v Anglii? Ano, umírají. Ale málo a ne takhle, kdy jsem u toho jen já.

Boží vůle

Sundala jsem kyslíkovou masku a odstoupila od miminka, aby si ho matka mohla vzít. Už to věděla, samozřejmě, ale stejně jsem cítila potřebu jí to vysvětlit.

Je neuvěřitelně těžké vést ten nejhorší možný rozhovor prostřednictvím tlumočníka. Obličej matky byl bez výrazu, netušila jsem, jestli říkám správné věci.

Doma v Británii bych věděla, co říct, jak opatrně posoudit, kolik toho chce slyšet, jak k ní podle její reakce přistupovat. Tady jsem na to ještě nepřišla.

 „Jak bych vás mohla vinit? Je to vůle Boží.“ Její odevzdaná odpověď pro mě byla ještě srdceryvnější, než kdyby křičela nebo plakala. Byla bych radši, kdyby na mě křičela.

 „Nemá žádné otázky,“ informovala mě překladatelka. „Nemá nic, co by už řekla.“

Proti přirozenému řádu věcí

Přemýšlela jsem, jestli to bylo první dítě, o které ta žena přišla.

V Jižním Súdánu panují jedny z nejhorších zdravotních podmínek na světě. Podle Světové zdravotnické organizace má každé dítě, které se tu narodí, téměř 10% šanci, že zemře před dovršením pěti let. Průměrná naděje na dožití se pohybuje okolo 50 let.

To v realitě znamená, že určité události, které u nás doma považujeme za neobvyklou tragédii, jsou tady běžnou součástí života.

Každý truchlí jinak, nechci generalizovat. Jiné matky křičely a plakaly.

Ani na vteřinu by mě nenapadlo, že bolest ze ztráty dítěte je menší jen proto, že se děje častěji. Rozdíl je v tom, že tady to není tak nečekané. Není nemyslitelné, že by se něco takového mohlo stát, není to úplně proti přirozenému řádu věcí.

Udržet duši uvnitř

V Jižním Súdánu lidé věří, že když někdo umírá, můžete udržet duši uvnitř těla tak, že umírajícímu položíte dlaň přes oči a ústa, držíte je zavřené, a tak držíte i duši.

Nevěděla jsem to, když jsem sem poprvé přijela. Později mi o tom řekly ošetřovatelky, které zde vyrostly, překládají mi a vysvětlují kulturní rozdíly.

Bohužel, když mě přivolají těžce nemocnému dítěti, musím udělat pravý opak, doširoka mu otevřít ústa a zaklonit hlavu, abych zprůchodnila dýchací cesty a pomohla mu dýchat.

Jednou mi jedna matka ruce z dítěte strhla, než mi došlo, kde je problém.

Z mého pohledu dlaní přes ústa riskujete, že udusíte dítě, které už tak obtížně dýchá. Samozřejmě nemůžu čekat, že matka pochopí, jak se na to dívám.

Co byste udělali vy, kdyby vám před očima umíralo vaše dítě a objevila by se cizí lékařka mluvící jazykem, kterému nerozumíte, a pak udělala něco, co vám nedává žádný smysl, ale co podle vás může vašemu dítěti ublížit? Já bych jí také pravděpodobně odtrhla ruce.

Není vůbec lehké rychle vyřešit tento rozdíl v názorech, navíc prostřednictvím tlumočnice.

Když jsem od této matky uprostřed noci odcházela, během své první pohotovostní služby pro celou nemocnici, cítila jsem vinu. Ne proto, že jsem nedokázala pomoci jejímu dítěti – v daných podmínkách jsem udělala všechno, co jsem mohla.

Cítila jsem se špatně kvůli tomu, že jsem její ruce odstrčila, že jsem to nepochopila. Bála jsem se, že až bude mít příště nemocné dítě, tak ho k nám nepřivede. Vím, že je hodně matek, které nepřijdou.

Všechno je tu silnější

V nemocnici mám na starosti pohotovost a jednotku intenzivní péče, což znamená, že se starám o velmi vážně nemocné pacienty. Během prvního týdne jsem přišla o dvě miminka a batole. A to nepočítám dospělé.

Později jsem si uvědomila na to, že to byla neobvykle špatná shoda okolností, ne z nějakého konkrétního důvodu, jen běžný chod života a smrti v nemocnici.

Nic, co bych udělala jinak, to nemohlo změnit a není to takhle pořád, ale ty první dny jsem měla tak trochu pocit, jak kdyby mě někdo opakovaně kopal do hlavy.

Samozřejmě, že jsou dobré nebo špatné směny v jakékoliv části světa, kde pracujete. Tady je jen všechno silnější.

Kompromis

Tohle píšu během prvního měsíce na své první misi s Lékaři bez hranic. Všechno mi velmi rychle začalo připadat normální. Skoro všechno vám může časem připadat normální, což je zároveň úlevné i děsivé.

Měla jsem dobré směny, které vyvážily ty špatné, a viděla jsem více zachráněných životů než těch ztracených.

S velkou pomocí nesmírně trpělivých místních kolegů začínám chápat víc a komunikovat lépe. Viděli přicházet i odcházet tucty zahraničních lékařů a každému z nás pomohli překonat náročné první týdny.

Teď, když mě zavolají k nemocnému dítěti, nechám stát matku vedle mě s dlaní přes oči dítěte, pokud chce, aby udržela duši uvnitř těla, ale vždycky jí rychle vysvětlím, proč nemůže zavřít dítěti ústa.

Na to většina z nich přistoupí. Kompromis.

Úvodní fotka pochází z oblasti Leer v Jižním Súdánu a je pouze ilustrační. 

{{{ labels.morehistories }}}