Rozumím lidem, kteří potřebují pomoc. Sám jsem přišel o domov

Vadim Mesjura pracuje pro Lékaře bez hranic jako manažer základny v  Kurachove na východě Ukrajiny. Podílí se na pomoci lidem, které postihl tamní ozbrojený konflikt. Někdejší učitel francouzštiny ve svém svědectví přibližuje, čím si sám kvůli bojům prošel a o co přišel. 

Narodil jsem se v Kurachove, ale skoro celý život jsem strávil v Marjince. Rodiče jsou učitelé, máma učila angličtinu, otec francouzštinu. Já vystudoval na Institutu cizích jazyků v Horlivce, kde jsem potkal i svou ženu. Potom jsem se vrátil do Marjinky a začal učit ve škole pro sirotky francouzštinu. 

Učil jsem tam do léta 2014. Konflikt sice vypuknul dříve, ale v Marjince byl do léta toho roku klid. V červenci 2014 však byla Marjinka ostřelována a museli jsme s rodinou odejít do Kurachove. Bylo to bezpečnější, hlavně pro syna. Zároveň Kurachove není daleko. Během prvního roku konfliktu všichni věřili, že se to srovná a budeme se moci vrátit.  

Můj dům se však ocitl mezi dvěma stranami konfliktu. První rok jsem měl možnost se tam občas podívat a zkontrolovat ho. Občas si něco vzít. Zkraje léta 2015 se tam začaly odehrávat vážné boje a bylo už velmi nebezpečné tam chodit. Naposledy jsem dům viděl na jaře 2016. Od té doby to už nešlo. 

Rok 2015 byl hodně těžký. Byl jsem nervozní kvůli domu, neměl jsem práci. Prožíval jsem obrovský stres. Rok jsem strávil v nemocnicích. Ale v létě 2016 se objevila šance. Lékaři bez hranic, kteří tady od roku 2015 provozovali mobilní kliniky*, hledali v Kurachove člověka, který zadává do systému údaje a data o projektu. Vybrali mě. Mimochodem, manželka pro Lékaře bez hranic od října 2015 překládá. 

O rok později jsem změnil pozici a od té doby mám na starost provoz základny Lékařů bez hranic v Kurachove. Jsem zodpovědný za bezpečnost, pohyb pracovníků, auta, řidiče, palivo, objednávky... 

Došlo mi, že mám dobrovolnického ducha. Proč jsem si už kdysi vybral školu pro sirotky, namísto běžné? Protože chci někomu pomáhat. A Lékaři bez hranic pomáhají. Rozumím lidem, kteří potřebují pomoc.

Sám jsem přišel o domov a vím, jak je těžké zůstat bez něj, peněz, práce. Dnes je situace o něco lepší, vláda se tady snaží obnovit infrastrukturu, včetně zdravotnických zařízení. Lidé ale stále potřebují pomoc, třeba penzisté nemají moc peněz na základní věci, jako je bydlení, elektřina, voda, léky, jídlo.  

*Lékaři bez hranic skoro pět let ošetřovali v mobilních klinikách pacienty zasažené konfliktem na východě Ukrajiny. Poskytli tam přes 300 000 lékařských i psychologických konzultací. Týmy zdravotníků dojížděly za pacienty přímo do vesnic. Někde ordinovaly v opuštěných zdravotnických zařízeních, jinde ve školách, na řadě míst u někoho doma.