© Iveta Polochová
12 Čvc 20 14 Čvc 20

Když si člověk uvědomí, že ho někdo čeká, tak na strach nemyslí

Natalija Korjagina pracuje pro Lékaře bez hranic jako zdravotní sestra od začátku ozbrojeného konfliktu na východní Ukrajině. Ve svém svědectví popisuje svou práci v rámci mobilních klinik, jež jezdily k frontové linii za pacienty, kteří zůstali kvůli bojům opuštěni a zapomenuti.  

S Lékaři bez hranic jsem začala pracovat, když na Ukrajině vypuknul ozbrojený konflikt. Do té doby jsem o nich neslyšela, pracovala jsem jako sestra na fyzioterapeutickém oddělení nemocnice v Mariupolu. Lékaři bez hranic ale tehdy hledali tlumočníka a já chtěla pomoci příteli najít práci. Tak jsem šla do organizace s ním.

Projektový koordinátor se mě zeptal: „A kdo jsi ty?“

Odpověděla jsem, že zdravotní sestra.

A on nato: „Zdravotní sestry potřebujeme. Moc je potřebujeme.“

Tak jsem se přihlásila do výběrového řízení.  

Kvůli konfliktu tehdy panovaly v našem regionu těžké podmínky. Mnoho zdravotnických středisek zavřelo, mnoho doktorů odešlo. Lidé se neměli na koho obrátit. 

S Lékaři bez hranic jsme vyjížděli za pacienty s mobilními klinikami*. Jezdili jsme do komunit lidí, kteří byli opuštění, nikdo jim nepomáhal, nikdo se o ně nezajímal, nepotřeboval je... 

Když jsme přijeli do vesnice, změřila jsem pacientům tlak, cukr, udělala analýzu moči, zapsala data, poslala je k doktorovi a po lékařově vyšetření dala pacientovi léky. Poskytovali jsme komplexní zdravotní péči – měli jsme v týmu kromě lékaře také psychologa a někdy i zdravotního vychovatele.  

První rok byl složitý, pořád se střílelo, ostřelovalo. Když začal vojenský konflikt - a ještě jsem nedělala v Lékařích bez hranic – tak jsem měla strach i zůstat sama doma. Ale když si člověk uvědomí, že ho někdo čeká, až přijede, pomůže... tak na strach nemyslí.  

Místa, kde jsme ošetřovali pacienty, nebyla (v prvním roce) vytápěna. Čelili jsme spoustě obtíží. Ale to, že jsme poskytovali lidem lékařskou pomoc a oni pak odcházeli šťastní, bylo to největší zadostiučinění.

Ze začátku naši pacienti měli krevní tlak i přes 200... Po nějaké době, co brali léky, se jim tlak normalizoval, stejně jako hladina cukru. Vidět, jak se zdravotní stav pacientů zlepšuje, byla další odměna.  

Jsem moc ráda, že pro Lékaře bez hranic mohu pracovat. Učím se anglicky a možná s nimi v budoucnu budu moct pracovat i jinde. Poslání zdravotníků je pomáhat lidem, člověk tomu obětuje část života. Je mi jedno, kam bych jela. Záleží na tom, kde je třeba pomoct.  

Natalija Korjagina, zdravotní sestra, Mariupol, mobilní kliniky Lékařů bez hranic 

 

*Lékaři bez hranic skoro pět let ošetřovali v mobilních klinikách pacienty zasažené konfliktem na východě Ukrajiny. Poskytli tam přes 300 000 lékařských i psychologických konzultací. Týmy zdravotníků dojížděly za pacienty přímo do vesnic. Někde ordinovaly v opuštěných zdravotnických zařízeních, jinde ve školách, na řadě míst u někoho doma. 

{{{ labels.morehistories }}}