Etiopie: Vyrabovaná zdravotnická centra, bez jídla, vody a elektřiny

Albert Viñas se za posledních 20 let zúčastnil téměř 50 krizových zásahů s Lékaři bez hranic. Nedávno se vrátil ze své šesté mise v Etiopii. Měl za úkol dostat lékařské týmy do východní a střední části Tigraje. Od listopadu 2020, co v tomto regionu na severu země vypuklo násilí, asi 60 000 lidí uprchlo do sousedního Súdánu. Další stovky tisíc musely opustit své domovy v rámci samotného Tigraje. 

Po několika pokusech jsme se 16. prosince konečně dostali s prvním týmem Lékařů bez hranic do hlavního města Tigraje, Mekele. Stalo se tak více než měsíc potom, co vypuklo násilí. Město bylo klidné. Elektřina šla, ale chyběly základní věci. Místní nemocnice fungovala jen ze 30 až 40 procent s minimem léků. Hlavně tam ale nebyli skoro žádní pacienti, což je vždycky špatné znamení. Zhodnotili jsme stav nemocnice s tím, že bychom tam, co nejdříve to bude možné, chtěli převážet pacienty z města Adigrat, vzdáleného 120 km na sever. 

Do Adigratu, druhého největšího města Tigraje, jsme dorazili 19. prosince. Situace byla hodně napjatá a tamní nemocnice byla ve strašném stavu. Většina zdravotníků utekla a nezbývaly skoro žádné léky. Neměli tam jídlo, vodu ani peníze. Někteří pacienti, přijatí do nemocnice s úrazy, byli podvyživení.

Darovali jsme nemocnici léky a koupili jsme zásoby jídla na trzích, které ještě fungovaly. Se zbývajícími zaměstnanci jsme uklidili budovu a sebrali odpadky. Postupně jsme nemocnici dali dohromady, abychom tam mohli převážet pacienty.

MSF

Dva naši zdravotníci prohlíží budoucí oddělení nemocnice ve městě Adigrat, Tigraj, Etiopie.

Do měst Adwa a Axum ve střední části Tigraje, západně od Adigratu, jsme dorazili 27. prosince. Vypadalo to tam podobně: žádná elektřina, žádná voda. Ze všeobecné nemocnice ve městě Adwa byly ukradeny všechny léky, nábytek a vybavení byly rozbité. Místní pobočka Don Bosco naštěstí proměnila svoji kliniku v pohotovost s malým operačním sálem. Na nemocnici se 200 lůžky ve městě Axum nikdo nezaútočil, ale fungovala jen z 10 procent.

Na silnicích nebylo bezpečno, přesto jsme po nich vyslali nákladní vozy s jídlem, léky a kyslíkovými bombami do těchto nemocnic. Posílili jsme ty nejdůležitější oddělení, jako operační sály, porodnici a pohotovost, a převáželi pacienty v kritickém stavu.

Vyrabovaná zdravotnická centra

Kromě nemocnic jsme navštívili také zdravotnická centra mezi městy Mekele a Axum. Okolo 80 až 90 procent z nich nebylo v provozu. Buď neměla dostatek personálu, nebo se stala terčem loupeží. Pokud neexistuje primární zdravotní péče, lidé se nemohou dostat do nemocnic. 

Před vypuknutím konfliktu prováděli v nemocnici v Adigratu dvě operace slepého střeva denně. Za poslední dva měsíce neproběhla ani jedna. Na každém místě jsme viděli pacienty, kteří přicházeli příliš pozdě. Jedna žena rodila sedm dní, aniž by mohla své dítě přivést na svět. Zvládli jsme ji převézt do Mekele, a zachránili jí tak život. Pozoroval jsem, jak do nemocnice přijíždí lidé s pacienty na kolech z míst vzdálených 30 km. A to byli ti, kteří se do nemocnice dokázali dopravit…

Nechte si zasílat zajímavé příběhy z našich misí na váš e-mail.

PŘIHLÁSIT K ODBĚRU NOVINEK

Když se ženy s komplikovanými porody, vážně nemocní pacienti a lidé se zánětem slepého střeva či s úrazy nemohou dostat do nemocnice, umíte si představit následky. Trpí velká část populace. Pod nemocnici v Adigratu spadá více než milion obyvatel, v Axumu jsou to až tři miliony. Pokud nefunguje zdravotnictví, nefunguje ani očkování, diagnostika nemocí a nutriční programy. Bojíme se, že brzy propuknou epidemie, protože už téměř tři měsíce neproběhla žádná vakcinace.

V posledních týdnech začaly naše mobilní týmy navštěvovat oblasti mimo hlavní města. Znovu otevíráme některá zdravotnická centra. Naše přítomnost přináší určitý pocit ochrany. Někteří ze zdravotníků se vrací do práce. Na první schůzku, kterou jsme svolávali v nemocnici Adwa, přišlo jen pět lidí. Na tu druhou jich ale dorazilo už 15 a na třetí více než 40. Máte pocit, že kromě lékařské pomoci přinášíte lidem naději. Na to, že se situace může zlepšit po dvou měsících špatných zpráv.

Konstantina Konstantinidou/MSF

 Naše mobilní klinika v Hawzenu na severovýchodě Tigraje, Etiopie.

Fronty, nedostatek zboží a strach 

V této části Tigraje nejsou žádné velké osady vysídlených lidí. Místo toho většina našla útočiště u příbuzných a přátel. Mnoho domů tak teď obývá naráz 20 nebo 25 osob. Dopady násilí jsou vidět úplně všude. Budovy i auta jsou rozstřílené. Hlavně na začátku se obyvatelé zamykali doma a žili ve velkém strachu. Každý nám dal kus papíru s telefonním číslem a prosil, abychom předali zprávy jeho rodině. Nevědí, jestli jsou jejich blízcí v pořádku, protože na spoustě míst stále nefungují telefony ani sdělovací prostředky.

Když jsme přijeli do Adigratu, 500 lidí stálo frontu na vodu. Jedna rodina dostala maximálně 20 litrů. Telefonní připojení bylo obnoveno teprve před pár dny. Situace se pomaličku zlepšuje, ale při cestě na západ vidíte to samé: méně služeb i dopravy… Děláme si velké starosti o venkov. Pořád jsme na mnoha místech nebyli, ať už kvůli bezpečnostní situaci, nebo protože je problém obdržet povolení. Ale díky starším a tradičním vůdcům víme, že situace je tam velmi špatná. 

Rozsáhlé oblasti Tigraje tvoří vysoké hory s cestami, které se vinou od 2000 do 3 000 metrů nad mořem. Města jako Adwa a Axum leží na úrodné vysočině, ale značná část obyvatel žije v horách a proslýchá se, že právě tam někteří lidé uprchli před násilím. 

Logistika a čas 

Naše týmy odvedly a odvádějí obrovský kus práce na všech úrovních: lékařské, finanční, logistické i personální. Zvládnout to bez telefonu a internetu je neuvěřitelná výzva. Na začátku do Mekele nešlo letět a všechno jsme museli dopravovat po silnici z etiopského hlavního města Addis Abeba, které je 1 000 km daleko. Nemohli jste převádět peníze, protože banky byly zavřené. Přesto se nám podařilo začít pomáhat. 

Teď, téměř tři měsíce od začátku konfliktu, se v některých oblastech pomalu začínají objevovat další organizace. Jsem v šoku z toho, jak těžké bylo a je dostat se k tam potřebným lidem v tak hustě obydleném regionu. Že se to děje, je prohrou humanitárního světa.Především, když se podíváme na to, jaké prostředky a kapacity mají mezinárodní organizace i OSN. Stále neznáme reálné následky této krize, ale musíme pracovat na tom, abychom je zjistili co nejdříve. 

Lékaři bez hranic poskytují zdravotní péči i v různých oblastech střední, jižní a severozápadní části Tigraje. Kromě toho pomáhají vysídleným lidem a místním zdravotnickým zařízením v příhraničním regionu Amhara a etiopským uprchlíkům v Súdánu.