Tajoura po útoku: přímé svědectví z libyjského detenčního centra

Sam Turner, vedoucí mise Lékařů bez hranic v Libyi
18. července

„Když jsem ve 12:45 dorazil do detenčního centra Tajoura, všude byli lidé a venku stály sanitky. Budova, kterou útok zasáhl, byla úplně zničená; stěny se zhroutily, všude byla suť. Na místě cely zela jen obrovská díra. Nikdo živý už v místnosti nezůstal. Všude jsem viděl těla a části těl trčící zpod suti. Krev všude kolem. V jednu chvíli jsem se musel zastavit, nemohl jsem jít dál, protože tam bylo příliš mnoho mrtvých. Musel bych jít po jejich tělech, abych mohl pokračovat.

Někteří z přeživších pomáhali s ukládáním mrtvých do transportních vaků, další pomáhali zraněným. Mnoho z nich se rozešlo ven, seděli kolem dokola na zemi v úplném šoku, s několika málo svými věcmi. Znal jsem jména mnohých, kteří umřeli, znal jsem jejich příběhy.“

To jsou slova našeho libyjského lékaře po smrtelném leteckém náletu na detenční centrum Tajoura, který se odehrál pozdě v noci na 2. července a zabil odhadem 60 lidí a 70 dalších zranil. Je to noc, která navždy zůstane vryta do jeho paměti — a paměti všech našich zaměstnanců v Libyi — jako příšerná noční můra. Noc, během které se naše nejhorší obavy staly skutečností. Obavy, o kterých jsme měsíce veřejně mluvili, v marné naději, že se vyhneme zbytečnému utrpení a smrti.

Minuty po leteckých náletech naše spolupracovníky, kteří se z toho samého detenčního centra vrátili jen pár hodin předtím, zaplavily zběsilé telefonáty. Spěchali na místo činu, ale mohli udělat už jen málo. Více než 130 nevinných mužů a chlapců, kterým dříve ten den hleděli do očí, nemělo šanci na přežití. Byli zamčeni v cele, kde je výbuch roztrhal na kusy.

Byl jsem v Tajoura jen dva měsíce předtím, 8. května, den poté, co detenční centrum zasáhl první útok. Šrapnel z výbuchu tehdy protrhl střechu ženské cely a téměř zasáhl miminko spící na tenké matraci na tvrdé podlaze.

Nemůžu si pomoct a přemýšlím nad tím, kdo z lidí, se kterými jsem se během svých návštěv Tajoura setkal, byl pohřben ve své cele. Vzpomínám si na vyděšené tváře, které jsem v květnu viděl, dávno zapomněly na jakoukoli naději na bezpečí. Říkali nám o svém nekonečném zadržování a protestovali proti němu. Znovu jsme zvonili na poplach a vyzvali vlády, aby se postavily proti politice, která uvězňuje lidi v těchto centrech, zvrátily ji a podpořily okamžitou a urgentní evakuaci uprchlíků a migrantů svévolně zadržovaných v Libyi. Neoblomně jsme trvali na tom, že není možné, aby to takhle dál pokračovalo.

Ale nic se nezměnilo. Tento poslední letecký nálet se stal pro civilní obyvatelstvo nejsmrtelnějším incidentem od začátku bojů v Tripolisu — podle údajů Světové zdravotnické organizace mohl za více než polovinu všech úmrtí civilistů. Kromě bojů jsou lidé na útěku kvůli nestabilitě v Libyi vystaveni mimořádně vysokým rizikům, stávají se kořistí podsvětí, obchodníků s lidmi, pašeráků a všech těch, kteří je chtějí využít pro svůj osobní zisk. Tato detenční centra jsou místa, kde jsou lidé uvězněni na neurčitou dobu v nepopsatelných podmínkách a bez možnosti odejít. Místa, kde jsou lidé zapomenuti.

Méně než jedno procento z odhadovaného počtu uprchlíků a migrantů v Libyi je v detenčních zařízeních — přibližně 5 600 osob. V poslední době jsme zaznamenali, že agentury OSN a dokonce i EU se ještě více připojily k Lékařům bez hranic a rezolutně požadují ukončení svévolného zadržování. Nejde však jen o otevření dveří a vytvoření iluze svobody, aby si politici mohli nad problémem umýt ruce a vymazat jej ze svého svědomí. Ti, kteří odcházejí z detenčních center s prázdnými kapsami a bez ničeho, se stále ocitají uprostřed křížové palby ve válce, která není jejich, na dosah zločineckým sítím, tváří v tvář nebezpečné a nejisté budoucnosti.

Protože se dosud nepřikročilo k včasnému řešení situace, které by dávalo skutečnou naději, jediná úniková cesta vede přes moře a zde se skrývá největší pokrytectví. Od začátku bojů v Tripolisu v dubnu libyjská pobřežní stráž podporovaná EU vrátila do Libye čtyřikrát tolik lidí, než kolik bylo podle údajů OSN evakuováno nebo přesídleno do bezpečných zemí. Jen minulý týden bylo do Tajoura násilně navráceno 90 lidí zachráněných na moři. Britský ministr zahraničí Jeremy Hunt na Twitteru odsoudil letecký nálet, ale jeho slova znamenají málo, když vlády EU nadále podporují libyjskou pobřežní stráž.

Krveprolití v Tajoura jsme předvídali a mělo se mu zabránit. Mezinárodní společenství čekalo, až se stane, a poté ho odsoudilo a slibovalo vyšetřování. Kdo zjistil, jak se mrtví jmenovali? Informoval jejich rodiny nebo je položil k odpočinku?

Aby toho nebylo málo, navzdory pobouření, které nálet vzbudil, je v detenčním centru či spíše hřbitově Tajoura, stále zadržováno 193 lidí, přičemž počet každým dnem roste.

S ohledem na všechny ty, kteří přišli o život, musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom zastavili tuto neustávající noční můru. Přišel čas ke konkrétním činům.  Lékaři bez hranic znovu vyzávají vlády, aby podpořily okamžité uzavření detenčního centra Tajoura a evakuaci všech zadržených lidí na útěku z Libye. Nucené návraty lidí, kteří z Libye prchají, musí přestat, cyklus se musí rozbít.

Text původně vyšel na stránkách britského deníku The Independent zde.