Fotím záchranné operace ve Středomoří. Utopení trvá jen 60 vteřin

Hannah Wallace Bowman, koordinátorka komunikací, vzpomíná na lidi, které zachránila loď Ocean Viking ve Středozemním moři.

Když se dostaneme k plavidlům v nouzi, tak je vyfotím. Je to část mé práce na palubě lodi Ocean Viking. Snažím se informovat o tom, co a proč tady ve Středozemním moři děláme. Když připlouváme na místo, zachycuji to, co si mnoho lidí pravděpodobně představí pod slovy „uprchlická krize“: šedý gumový člun, černý gumový člun, dřevěná loď — většinou přeplněné, unášené kdesi uprostřed velkého modrého moře. To je ikonický obrázek migrace v našem kolektivním podvědomí.

Nedávno jsem se k těm prvotním fotografiím začala vracet, pár dnů až týdnů po proběhlé záchranné operaci. Všimla jsem si, že když si ty fotografie prohlížím, je to jako kdybych je viděla poprvé v životě. Už nevidím loď. Namísto toho rozpoznávám lidi na palubě, jejich osobnosti, kdo a kým jsou. Vybavují se mi si jejich jména, vztahy, sny, rodiny, písně, příběhy…

1. Znásilnili mou sestru. 2. Došlo k požáru a přišli vojáci

Mohammed z Dárfúru vyčnívá z davu. I přesto, že to je vzrůstem malý muž, od ostatních se liší svým příliš velkým školním sakem, které maskuje jeho hubenou postavu. Jednoho dne mě poprosil o pero a papír. O něco později ten samý den mi předal pět kusů papíru vytržených zezadu pracovního sešitu a popsaných tak malým písmem, aby se na ně vešel příběh celého života. Nadpis zněl: „Příběh uprchlíka“.

Mohammed vyrostl v uprchlickém táboře a od té doby nikde neměl domov. Pro ty nejtěžší části svého vyprávění použil různé diagramy, odrážky nebo číslování, aby si uspořádal myšlenky: 1. Znásilnili mou sestru. 2. Došlo k požáru a přišli vojáci. A tak podobně. Byl v detenčním centru Tajoura během smrtelného leteckého útoku. Uprostřed vzniklé paniky utekl, zatímco stráže střílely a jeho přátelé padali k zemi. Řekl mi, že se v noci bojí zavřít oči. Jeho nejoblíbenější barva je zelená.

Rok a půl se nepodíval do zrcadla

A tam vidím Abdula, holiče. Než ho zatkli a uvěznili v libyjském Tripolisu, měl práci, stejně jako spousta dalších ze zachráněných. Abdul je laskavý a jemně mluví. Řekl mi, že nejšťastnější je, když stříhá vlasy. Dělala jsem s ním rozhovor o tom, čím si prošel, a vyfotila jsem ho. Když jsem mu fotografii ukázala, jenom nevěřícně zavrtěl hlavou. Napůl se smíchem, ale s očima rozšířenýma zděšením zvolal: „Takové vousy nemám!“ Váhavě si přejel prsty po tvářích i bradě a pořád vrtěl hlavou. „Zítra se oholím,“ řekl rozhodným hlasem. Drželi ho v zajetí rok a půl. Tak dlouho se neviděl v zrcadle, že už nevěděl, jak vypadá.  

Kdyby se jim to ani tentokrát nepodařilo, doufala, že zemřou

Klikla jsem na další fotku a tentokrát mě praští do očí Grace. Důstojná a stoická, i přestože strávila na moři celé dny. Poznala jsem ji okamžitě, tvář bledá a rozmazaná mořskou solí. Často jsem ji zastihla, jak v noci stojí na palubě, zatímco ostatní spali, a dívá se na hvězdy. Pořád dokola mně prosila, ať jí řeknu, že se tohle opravdu děje, že jsou zachráněni a v bezpečí na lodi. Dokonce po mně chtěla, abych jí štípla, jestli náhodou nesní. Udělala jsem to a obě jsme se zasmály. Stejně si ale myslím, že ani to ji nepřesvědčilo. Grace se s manželem a čtyřmi dětmi pokusila překonat Středozemní moře už třikrát. Jednou málem přišli o dceru, která onemocněla v zajetí potom, co je zadržela libyjská pobřežní stráž a násilně vrátila do Libye. Tohle byl jejich třetí a poslední pokus, svěřila se mi. Kdyby se jim to ani tentokrát nepodařilo, doufala, že zemřou. Alespoň by už bylo po všem a našli by svůj klid.

To slýchám od zachráněných tak často, že je to devastující.

Raději by byli na dně moře než strávit další den v Libyi

Lidé téměř bez výjimky znají rizika, která s sebou nese cesta přes zrádné moře na zcela nevhodném plavidlu. Znali ty, kteří na cestě zemřeli nebo je viděli umírat. Jiní zase mají přátele a příbuzné, kteří jednoduše zmizeli. Centrální Středomoří je nejsmrtelnější migrační cestou na světě. Jen letos při pokusu dostat se do Evropy zemřelo 692 lidí.

Utopit se trvá jen 60 vteřin. Dítě se utopí dokonce za asi 20 vteřin. A tak se jich ptám, proč se pouští na takovou cestu, když ví, jak je nebezpečná. Odpovídají, že jestli mám takovou otázku, nedokážu si ani představit, před čím prchají. Raději by byli na dně moře, než aby strávili další den v Libyi.

Kdyby neexistovaly lodě, jako je ta naše, nebyl by nikdo, kdo by je zachránil. V kontextu doby, kdy je křehkost života tak brutálně zjevná, se zdá jako samozřejmost, že záchrana životů na moři bude vždy nesmírně důležitá. Jsou tu ale lidé, kteří nesouhlasí s poskytováním humanitární pomoci lidem utíkajícím z Libye přes moře. A to do té míry, že často radím našemu týmu na palubě, aby nečetl komentáře pod novinovými články nebo příspěvky na sociálních sítích o naší činnosti.

Překlenutí propasti mezi tím, co děláme a jak to vnímá veřejnost, se zdá při pohledu na titulky článků jako něco nepřekonatelného. Musíme ale najít způsob, jak urovnat spor mezi politikou strachu a vyloučení a lidmi, které se snažíme zachránit.

Na palubě lodi Ocean Viking máme tu čest nahlédnout do životů těch, které zachraňujeme. Přála bych si, aby každý mohl strávit alespoň jeden jediný den obklopený lidskostí, která je tak charakteristická pro naši misi. Aby každý mohl potkat lidi, které Evropa odsoudila. Dovolte, abychom vám je představili skrze naši práci. Možná potom už žádná přeplněná loď nebude existovat.