Pomáhala jsem zachraňovat lidi ze Středozemního moře a tohle mi řekli

Ilina Angelova působila v srpnu a září 2020 jako koordinátorka humanitární pomoci Lékařů bez hranic na palubě pátrací a záchranné lodi Sea-Watch 4. Zachránění jí povídali o tom, co zažili ve svých rodných zemích, na cestě Saharou, v Libyi i na moři.

Patrik* mi vyprávěl, jak ho v Libyi drželi v zajetí.

Jednoho dne ho jeho věznitelé odvedli do areálu, který patřil veliteli ozbrojené skupiny. Areál se nacházel blízko rušné silnice v centru města, skrytý za vysokou betonovou zdí, aby nikdo nemohl vidět, co se děje uvnitř.

Patrik musel spolu s dalšími uprchlíky a migranty pracovat na velitelově domě. Platilo pro ně jedno pravidlo – nikdo nesměl mluvit, kašlat ani vydávat žádný jiný zvuk.

Každého, kdo toto pravidlo porušil, zastřelili.

Ze všech příběhů, které jsem vyslechla, mě tento zasáhl nejvíc a nemůžu na něj zapomenout. Představuji si rušnou silnici a město plné života. A za vysokou neproniknutelnou zdí pracují v absolutním tichu němí, vystrašení muži, schovaní před zbytkem světa, ve strachu, že mohou kdykoliv přijít o život.

Potom, co jsem tohle vyslechla, už rozumím tomu, proč Patrik uprostřed noci nastoupil na chatrný gumový člun.

Jediné, co chtěl, bylo utéct. Za každou cenu, jakýmkoliv způsobem, bez ohledu na riziko převrhnutí a utopení. Osud více než 473 lidí, kteří tento rok zahynuli v centrálním Středozemním moři, ho neodradil. Ani to, že neumí plavat.

Záchranné akce

Mnoho z těch 354 lidí, které jsme zachránili, přivedly téměř k šílenství dlouhé hodiny a dny na moři ve vratkých, přeplněných člunech; pod spalujícím horkem srpnového slunce a v chladných temných nocích. Když se dostali na palubu naší záchranné lodi, bylo hned jasně vidět, čím si museli projít.

Byli na konci svých sil, sotva stáli na nohou nebo udělali pár kroků. Někteří z nich hned zkolabovali vyčerpáním, dehydrovaní a oslabení mořskou nemocí. Několik hodin pak nemohli ani vstát nebo zvednout lžíci rýže.

Za tu dobu, co jsem na lodi pracovala, nejméně 150 zachráněných přežilo tři dny a noci v gumovém člunu s rozbitým motorem bez vody a jídla. Mnoho z nich strávilo hodiny v nebezpečné toxické směsi benzínu a slané vody, která jim způsobila závažné a velice bolestivé chemické popáleniny na kůži.

Většina lidí, se kterými jsem v těch prvních chvílích mluvila, si ani nemohla vybavit svůj věk nebo národnost. Když jsem se jich zeptala znovu, v jiném jazyce, jen se na mě v šoku dívali.

To o jejich traumatu vypovídalo víc než slova.

Osudy

Vyčerpávající, hodiny trvající záchranné operace konečně skončily a vystřídaly je další naléhavé úkoly: distribuce jídla, oblečení a hygienických potřeb; ošetření neakutních pacientů a zjišťování jejich celkového stavu a potřeb.

Když zachránění znovu nabrali síly a cítili se dostatečně v bezpečí, přišli za mnou, abych je vyslechla.

Mluvila jsem s mladým mužem se střepinou v těle. Zasáhla ho při výbuchu v Tripolisu, který zabil jeho otce a mladší sestru.

Mluvila jsem s dospívajícím, který měl na noze stopy po střelném zranění. Zasáhl ho ostřelovač, když šel pro jídlo. V nemocnici ho odmítli léčit, protože je černoch.

Mluvila jsem s matkou, která se bála nechat své dítě batolit se jen pár metrů opodál, protože zažila, jak ozbrojenci pohřbívají do písku děti zaživa.

John mi řekl, že jednou omylem rozbil okno, když pracoval na stavbě domu. Majitel toho domu si zavolal jeho zaměstnavatele a chtěl po něm náhradu ve výši 500 libyjských dinárů (asi 8 000 Kč). John zaslechl odpověď svého zaměstnavatele: „Tenhle Afričan nemá cenu 500 dinárů.Dělejte si s ním, co chcete.”

A tak se stalo.

Majitel domu ještě jednou zavolal a o několik hodin později Johna uvěznili na tři měsíce. Řekl mi, že ho každý den bili, týrali a mučili elektrickým proudem.

Ukázal mi prst, úplně znetvořený od fyzického týrání. A to všechno kvůli rozbitému oknu.

A ten výčet pokračuje a pokračuje.

Až na to, že spíše než výčet, je to děsivá přehlídka ostudných, neomluvitelných aktů brutality a diskriminace. Každá jizva, každé psí kousnutí, každá znetvořená a zmrzačená končetina značí mnoho míst na jejich cestě, kde byla znásilněna samotná lidskost.

Toto jsou osudy, ve kterých lidský život ztratil veškerou cenu.

Vyčkávací taktika 

Jedenáct dní jsme čekali, než úřady určily tzv. bezpečné místo pro Sea-Watch 4. Bezpečné místo je v podstatě přístav, kde se zachránění vylodí, nehrozí jim tam už žádné nebezpečí ;a dostanou základní věci jako jídlo a ubytování. Bylo strašné pozorovat, jak hodně a zbytečně zachránění trpěli kvůli tomu, že úřady rozhodnutí záměrně oddalovaly.

Po týdnu za mnou přišla jedna rozrušená žena.

Vzala mě za ruku a naléhavým hlasem plným paniky se mě zeptala, jestli je odvezeme zpátky do Libye. Obyčejně měla pohled plný empatie a vřelosti, teď byl prázdný. Pochopila jsem, že v mysli je zpátky tam, odkud se snažila uprchnout.

Na tuto otázku se mě ptala několikrát denně, každý den, s narůstajícími obavami a naléhavostí:

„Řekni mi to. Řekni mi to! Odvezete nás zpátky?”

Některé z dětí a dospívajících bez doprovodu nemohli spát kvůli nervozitě na palubě a špatným vyhlídkám na rychlé vyřešení situace. Ti nejmladší ztratili chuť k jídlu a přestali jíst, což vyvolalo obavy zdravotníků.

Zdržování si vybíralo svou daň.

Ačkoliv během těch náročných dní bylo na zachráněných patrné vyčerpání a nervozita, s dojetím jsem sledovala, jak se i přesto chovají k posádce slušně a ohleduplně. Celý den jsme pracovali na palubě ve spalujícím horku nebo byli na namáhavých nočních službách. Ztratili jsme barvu v obličeji a naše vyčerpání se nedařilo skrývat ani pod všemi vrstvami osobních ochranných pomůcek.

Zachránění nám nabízeli pomoc s prací na palubě. Říkali nám, ať si odpočineme a ptali se, jestli jsme v pořádku. Před jídlem se mnoho z nich nejdřív zeptalo, jestli jsme jedli už my a opakovaně se s námi chtěli o svou porci podělit.

Tyto okamžiky přátelství a lidské solidarity, spousta ohleduplných a nesobeckých gest, se kterými se o sebe navzájem a o nás zachránění starali, znovu na palubě vzkřísily naději a odvahu i v těch nejchmurnějších dnech.

Rozloučení

Jedenáctý den od první záchranné operace jsme konečně obdrželi zprávy, které přinesly tak potřebné uklidnění a úlevu. Italské úřady daly lodi Sea-Watch 4 pokyn, aby vplula do Palerma na Sicílii, kde se zachránění přemístí na další loď do karantény.

V Palermu lidé jeden po druhém opustili loď. Kvůli opatřením proti šíření COVID-19 jsme je nemohli obejmout ani jim podat ruku, tak jsme je aspoň pozdravili symbolicky rukama ve tvaru srdcí a zamávali jsme jim. Když odcházeli a vstupovali na trajekt, také nám mávali. Po měsících a letech velké nepřízně osudu se konečně dostali do Evropy.

Uvědomuji si, jak nepředstavitelně vysokou cenu zaplatili, aby se dostali až sem. Měsíce nebo roky vykořisťování. Rodiče, děti a příbuzní ztracení během cesty. Přátelé, které opustili, nebo kteří se utopili. Nejtemnější chvíle absolutní opuštěnosti, bez soucitu a pomoci.

Vzpomínám na chvíle se zachráněnými s větší vděčností a obdivem k jejich nezlomnosti, trpělivosti a laskavosti ke mně i k mým kolegům, než jsem vůbec schopná vyjádřit.

V posledních společně strávených chvílích nám zachránění děkovali a povzbuzovali nás. Někteří nás prosili, ať pokračujeme v zachraňování životů na moři, aby nikdo nezůstal bez pomoci. Chtěli jsme jim říct, že v tom budeme pokračovat. Bohužel jsme ale věděli, že to je slib, který nemůžeme dodržet. Osud naší lodí byl zpečetěný. Jakmile jsme totiž vpluli do Itálie, měli jsme jen malou šanci, že budeme moci znovu odplout.

A měli jsme pravdu.

Patnáct dní po vylodění zachráněných byla loď Sea-Watch 4 kvůli administrativě zadržena. Jako zdánlivě legální důvod pro zadržení posloužily technikálie. Ve skutečnosti se však jednalo o politicky motivované rozhodnutí zastavit činnost už pátého záchranného plavidla v  centrálním Středomoří za posledních pět měsíců.

Jak tady teď sedím a nemůžu dělat svou práci na moři, myslím na ty, které jsme nemohli a nebudeme moci zachránit.

Přemýšlím o tom, co obnáší riskovat svůj život kvůli šanci na bezpečný, normální a důstojný život. Myslím na tyto lidi, které asi nikdy neuvidím, a doufám, že také překonají překážky, které jim Evropa postavila do cesty, a nějak se jim podaří dostat do bezpečí.

Myslím na ty, kteří jsou pořád v pasti v Libyi, lapeni za vysokou a neproniknutelnou zdí, kterou teď představuje centrální Středozemní moře. Desítky tisíc lidí musí i nadále dennodenně snášet nelidskou brutalitu, krutost a nespravedlnost, ve skrytu a přinuceni mlčet tak jako Patrik a další muži na té stavbě. Zatímco Evropa si zakrývá uši a dívá se jinam.

*Jména byla změněna.