Dva roky od počátku rohingské uprchlické krize: „Lidé jakoby zamrzli v čase“

Dva roky poté, co násilí v Myanmaru donutilo stovky tisíc Rohingů utéct za hranice do Bangladéše, mají uprchlíci uvázlí v „megatáboře“ Kutupalong jen malou naději na návrat do vlasti. Australský krizový koordinátor Arunn Jehan vypráví jejich příběhy.

Poprvé jsem přijel do Cox’s Bazar v červnu 2017, kdy už v Bangladéši bylo tisíce Rohingů, kteří uprchli vlnám cíleného násilí v Myanmaru. Potřeby byly už tehdy obrovské.

Viditelné trauma

Když jsem se v srpnu téhož roku na místo vrátil jako koordinátor projektu, přibylo dalších stovky tisíc lidí. Bylo jasné, že Rohingové prchají před násilím. Během dvou týdnů na přelomu srpna a září 2017 jsme na několika místech za hranicemi pozorovali stoupající kouř, s největší pravděpodobností z hořících domů a vesnic.

„Obyvatelstvo bylo naprosto zamrzlé v čase – tenhle stav bychom neměli akceptovat.“

Na hranicích jsme viděli přicházet Rohingy, kteří měli popáleniny, střelné rány, trhliny a byli přidušení kouřem. V obličejích a na tělech měli vyryto své trauma.

Antonio Faccilongo

 Září 2017: Mladý chlapec, zraněný při násilí, sedí na posteli ve zdravotnickém středisku Lékařů bez hranic v táboře Kutupalong.

Usadili se v táborech, které byly výrazně pod základní životní úrovní a kde dříve působilo jen velmi málo humanitárních organizací. Jednou z nejnápadnějších věcí byl nedostatek důstojnosti. Těhotné ženy a děti byly prakticky opuštěné, lidé se museli vyprazdňovat na otevřeném prostranství a rozkazovali jim různí lidé a organizace. Nevypadalo to, že by měli možnost ovlivnit to, co se jim dělo.

„Stále se snažím identifikovat jako člověk a to mi způsobuje neuvěřitelnou bolest a utrpení.“

Nyní, o dva roky později, jsou uvnitř táborů i v jeho okolí lepší cesty, víc toalet a míst pro odběr čisté vody. Je zde cítit řád. Nicméně, podmínky v táborech jsou nadále nejisté a ve vzduchu visí velké otazníky ohledně budoucnosti lidí.

darujte

Jen díky vaší podpoře můžeme pomáhat lidem v nouzi.

Důkaz lidskosti

Jedna z nejvíce poučných konverzací, kterou jsem měl, byla s rodinou, kterou jsem poznal před dvěma lety. Otec z té rodiny mi nedávno řekl: „Spousta neziskových organizací vidí tento konflikt poslední dva roky, ale já jej vidím posledních čtyřicet let = celý svůj život. Stále se snažím identifikovat jako člověk a to mi způsobuje neuvěřitelnou bolest a utrpení.“

Obyvatelstvo je naprosto zamrzlé v čase – tento stav bychom neměli akceptovat.

Robin Hammond/NOOR

 Pohled na část „megatábora“ Kutupalong – jednoho z největších uprchlických táborů na světě.

Neexistuje žádný legální způsob, jak by Rohingové mohli pracovat v Bangladéši, což přispívá k obrovskému sociálnímu, ekonomickému a finančnímu tlaku. Vzdělávání umožňuje každé komunitě, aby se mohla udržet a zlepšovat, ale děti Rohingů mají oficiální vzdělávání zakázáno.

Přístup k odborné péči je dalším velkým problémem. Jsou sice k dispozici zdravotnické služby, ale s omezenou možností pohybu a péče v potřebné úrovni často není dostupná.

Duševní zdraví je v komunitě Rohingů stigmatizované, stejně jako je ve většině světa.

Naděje na návrat domů

Uprostřed veškeré té nejistoty je jedna věc jasná. Humanitární pomoc by se v tuto chvíli neměla zmenšovat. V Bangladéši je nyní přes 912 tisíc Rohingů. Musíme se bavit o tom, co dělat pro budoucnost této populace v Myanmaru a v zemích, jako je Bangladéš, které Rohingy hostí. Krátkozraké uvažování přerůstá v dlouhodobý problém.

„Musíme zakročit a zajistit, že nedostávají jen jídlo a vodu, ale také budoucnost.“

Obyvatelstvo je silně závislé na pomoci a musíme se zamýšlet nad tím, jak dlouho to může vydržet. Pokud hledáme udržitelná řešení, pak Rohingové potřebují plán pro budoucnost, který zahrnuje přístup k věcem, jako jsou zaměstnání a vzdělání.

Když uvažuji nad budoucností Rohingů, tak nejvíce doufám, že se budou moci bezpečně navrátit domů. Do té doby doufám, že jim bude poskytnuta větší soběstačnost, nárok na vzdělání, stejně tak jako právní uznání, které si zaslouží.

Pokud se tyto věci nestanou teď, obávám se, že Rohingové budou ve stejné situaci i za další dva roky, ale budou mít k dispozici ještě méně služeb než nyní. Jakýkoliv omezení pomoci by mělo nastat pouze, pokud bude narůstat soběstačnost.

Jídlo, voda a budoucnost

Historie Rohingů se opakuje a oni jsou stále v zapomnění. Kdyby se tohle dělo v Austrálii, odkud pocházím, svět by se zajímal. Můžeme se k nim chovat lépe.

Vláda Bangladéše je vstřícná, ale není to jejich břemeno, které by měli nést sami. Je to regionální problém, který ovlivňuje všechny sousedy Myanmaru, stejně tak jako mezinárodní komunitu. Musíme zakročit a zajistit, že nedostanou jen jídlo a vodu, ale také budoucnost.