© Mohamed Husajn, 65 let, rohingský uprchlík, Bangladéš, 2022. Saikat Mojumder / Lékaři bez hranic
24 Srp 22 20 Zář 22

Jsem starý a brzy umřu. Přeji si vydechnout naposledy v Myanmaru

Mohamed Husajn pracoval více než 38 let v kanceláři myanmarského ministra vnitra. V roce 1982 přišel o občanství kvůli své etnické příslušnosti k menšině Rohingů. Od té doby ztrácel další a další práva i svobody. Nakonec musel utéct do Bangladéše. V tamních uprchlických táborech žije už pět let.

Maturoval jsem v roce 1973. Pracoval jsem dokonce jako státní zaměstnanec, protože v té době ústava Rohingy uznávala. Do úřadu nás vzali, když zkontrolovali, jestli jsme dokončili střední školu.

Po dosažení nezávislosti na Británii v roce 1948 na nás vláda nahlížela jako na občany. Pokud se otec narodil v Myanmaru a syn také, mohli být oba uznáni jako občané. Lidé všech etnických skupin měli stejná práva. Nikdo se nesetkal s diskriminací.

To vše se změnilo v roce 1978, kdy proběhlo sčítání lidu nazývané Naga Min neboli dračí král. To určilo, kdo byl občan Myanmaru a kdo Bangladéše. Mnoho osob skončilo ve vazbě, protože neměly řádné doklady. Ve strachu o život jsem utekl.

Později nás myanmarská vláda přijala zpět. Dohodla se s tou bangladéšskou a slíbila, že pokud se vrátíme, nepřijdeme o svá práva. Slib nesplnila. (…) To byl začátek našeho útlaku. Chovali se k nám jako k vyděděncům a postupné odebírání práv a svobod se změnilo v pronásledování.

Úřady nás zbavily občanství (v Myanmaru). Podle zákona (z roku 1982) uznávaly kategorie etnického původu a oznámily podíl každé z nich na obyvatelstvu. Takové roztřídění dříve neexistovalo. I přesto  nás Rohingy ostatní stále ještě přijímali alespoň jako cizince.

Různé regiony vysílaly zprávy o rohingských komunitách. Po vojenském převratu náš vysílací čas v rozhlase zrušili.

Pokud jsme opravdu cizinci, proč nás původní ústava uznávala jako občany?

Nesměli jsme studovat na vysoké škole ani cestovat do určitých oblastí. Armáda nás obvinila z podílu na konfliktu s buddhisty. Režim zatkl nebo pokutoval renomované členy naší komunity kvůli údajnému utlačování buddhistů. Zakázali nám vycházet ven, a pokud někoho našli na návštěvě v jiném domě, mučili ho. Začali jsme tedy držet jazyk za zuby.

Každý rok režim přicházel s novými zákazy a zatýkal ty, kteří je porušili. Navzdory tomu všemu jsme stále mohli volit. V roce 2015 nám ale odebrali dokonce i toto právo.

Cítili jsme se ponížení a dělali si starosti. V zemi, kde žili naši předkové, jsme už nemohli volit. Bylo nám smutno, když nás nazývali vetřelci. Nespravedlivé zacházení dospělo tak daleko, že jsme museli uprchnout.

Jednoho rána (v roce 2017) jsme zaslechli zvuky střelby. Ve čtvrtek večer z vojenského stanoviště blízko našeho domu zazněly skutečné výstřely. Druhý den ráno jsme slyšeli, že bylo zabito několik Rohingů.

Když lidé viděli, jak do naší oblasti přichází armáda, začali prchat. Byli jsme vyděšení, protože armáda všude zatýkala a zabíjela. Utíkali jsme jako o život a dorazili jsme do Bangladéše. Měli jsme štěstí, že jsme se sem dostali živí. Tato země pro nás dělá hodně a stojí při nás.

Když jsme sem přišli, měli jsme velké naděje. Teď ale stojíme na jednom místě. Život je tady těžký. Nemám kvůli tomu klid. Kdykoli vyjdu ven, prohledávají mě (strážci).

Nemůžu ani vidět své děti. Jedna z mých dcer žije v Kutupalongu a jedna poblíž. Když za nimi jdu na návštěvu, trvá dlouho, než se k nim dostanu. Vadí mi, že jsme tu jako ve vězení.

Bojím se o naši budoucnost, protože naše děti nemají pořádné vzdělání. Ať už zůstanou tady, nebo se vrátí do Myanmaru, co bez něj budou dělat? Přemýšlením o tom probdíme mnoho nocí.

Léčím se s cukrovkou a vysokým krevním tlakem v nemocnici Lékařů bez hranic uvnitř tábora, léčba mé nemoci ledvin tu ale není dostupná. Nemůžu opustit tábor, takže doufám, že se sem jednou dostane.

Jsem starý a brzy umřu. Zajímalo by mě, jestli před smrtí ještě někdy uvidím svou vlast. Přeji si vydechnout naposledy v Myanmaru. Nejsem si ale jistý, jestli se mi to splní.

Toužím po repatriaci do Myanmaru se zárukou, že naše práva budou dodržována a že nás už nikdo nebude pronásledovat. Bojím se, že se vše bude znovu opakovat, a protože se tam nacházejí naši příbuzní, musíme myslet na jejich bezpečí.

V Myanmaru by se s námi zacházelo rovně, kdybychom byli uznáni jako občané. Měli bychom mít možnost studovat, vést běžný život a pohybovat se jako kterýkoli jiný myanmarský občan. Měli bychom moci volit a získat zastoupení v parlamentu.

Nyní bez veškerých práv nejsme nic jiného než chodící mrtvoly. Svět je stvořen tak, aby všichni žili. Ovšem přestože jsme lidé, nikam nepatříme.

Říkám světu: Jsme lidé stejně jako vy. Narodili jsme se jako lidské bytosti, proto chceme žít důstojně.

Prosíme svět, aby nám pomohl žít jako lidé. Přejeme si mít práva a mír.

Lékaři bez hranic pracovali v Bangladéši poprvé v roce 1985. Své kapacity, mezi které dnes patří poskytování komplexních služeb zdravotní a psychologické i psychiatrické pomoci, zde razantně navýšili v reakci na příliv rohingských uprchlíků. Organizace poskytuje péči Rohingům a dalším marginalizovaným komunitám také v Malajsii a přímo v Myanmaru. 

Pomáhejte s námi lidem prchajícím před útlakem.

DARUJTE V NEMOCNICI BEZ HRANIC

{{{ labels.morehistories }}}