{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Poslové naděje — Jak pomáháme obětem sexuálního násilí v Jihoafrické republice
Jihoafrická republika je nechvalně známá jednou z nejvyšších měr znásilnění a vražd žen na světě. V roce 2018 bylo v celé zemi nahlášeno 52 420 sexuálních trestných činů. Čísla mohou být ale o mnoho vyšší.
Výjimkou není ani město Rustenburg v srdci oblasti, kde se těží platina. Kolem tamních dolů se rozkládá neformální osídlení. Na 100 žen tam žije 120 mužů. Kvůli násilí, které je zakořeněné ve společenských strukturách, špatné ekonomické situaci a tradičnímu rozdělení rolí závisí přežití mnoha žen, hlavně těch s dětmi, na mužském protějšku. Snáze se tak stávají terčem sexuálního a genderově orientovaného násilí.
Obětem sexuálního násilí poskytujeme krizovou lékařskou pomoc, psychologickou péči i sociální služby na čtyřech klinikách zvaných Kgomotso Care Centres. Kgomotso znamená v místním jazyce Setswana místo odpočinku nebo pohody.
Naši řidiči každý den převáží oběti na nejbližší kliniku. Jak s dívkami a ženami, které si prošly takovým traumatem, komunikují? Co přitom zažívají? Přečtěte si jejich svědectví.
© Tadeu Andre
Ofentse Goodwill Monare, vedoucí našich řidičů na misi v jihoafrickém Rustenburgu
„Začal jsem jako řidič, když se v roce 2015 otevřel projekt v Rustenburgu.
Na naše řidiče se mohu opravdu spolehnout, o klientky a klienty se vždy dobře postarají. Vědí, že o ně jde především.
I když jsem tu už několik let, každý den slyším jiné příběhy. To vás ovlivňuje, i když jste doma. Což je normální, ale také to ovlivňuje váš soukromý život.
Často, když klientky či klienty vyzvednete, začnou mluvit o tom, čemu čelí, o svých problémech. Nebude to žádný obyčejný rozhovor. Cítíte, že se tento člověk opravdu potřebuje dostat tam, kam jedeme, aby se setkal s profesionálem.
Zpočátku jsem se cítil špatně. Ve většině případů jsou pachateli muži. Klientka například vysvětluje, co jí udělal její strýc. Cítím se špatně, protože jsem muž, a představím si sám sebe v její situaci. Nevím, co říct. Někdy prostě bez přestání mluví, pláčou a ptají se: ‚Proč já, čím jsem si tohle zasloužila?’ Zeptají se vás, jako řidiče, a vy nevíte, jak reagovat.
I když je toho ještě mnoho, co se musí udělat, dojímá mě skutečnost, že naše klientky mohou najít pomoc. Z čísel a statistik můžete vidět, co všechno se díky Lékařům bez hranic změnilo. Měníme životy lidí. Každý týden sdílíme naše statistiky ve Whatsapp skupině, sledujeme, ke kolika lidem se dostaneme.
Chci, aby všichni z nás začali mluvit o sexuálním násilí. Chci, aby ho lidé považovali za naprosto nepřijatelné, je to zneužívání. Mnohokrát vidíte, že klientka, která vyhledá lékařskou péči, už s tím potom nechce nic dělat a myslí si, že je to normální. Možná je to kvůli tomu, jak mnoho z nás vyrůstalo. Když manžel bije svou ženu, považuje se to za normální.
Když jsem tady začal pracovat, šokovalo mě, že ve většině případů je pachatelem někdo blízký rodině nebo dokonce někdo z rodiny. Uvědomil jsem si, že nedělám dost, abych ochránil svou malou dceru. Ptal jsem se, co mohu udělat proto, abych si byl jistý, že je vždy v bezpečí. Otevřelo mi oči, když jsem viděl, že svět není tak bezpečný.“
Lebogang Seketema, řidič
„Nevidím sám sebe jako řidiče. Pomáhám chránit lidské životy.
Klientky, které vyzvedáváme, jsou často ženy znásilněné muži. Nejsem sociální pracovník nebo poradce, ale cestou na kliniku mi začínají říkat, co se jim stalo.
Prošli jsme výcvikem první psychologické pomoci, díky nám může být cesta na kliniku jiná.
Nedávno jsem vyzvedával postarší dámu, kterou hromadně znásilnili. Doprovázela ji vnučka. Babička většinu času mlčela, ale vnučka byla v šoku a hystericky plakala. Dokázal jsem s ní mluvit a uklidnit ji. Bylo to lepší pro obě, obzvlášť pro babičku.
Tento případ ve mně vyvolal spoustu pocitů, protože jsem si vzpomněl na svoji sestru, která byla v dětství zneužitá. Znásilnění staré dámy, malého dítěte: co se s naším národem stalo?
Od té doby, co pracuji na tomto projektu a co jsem otcem, si mnohem více uvědomuji sexuální násilí a to, co se v našich komunitách děje každý den. Moje dcera žije se svou babičkou a já jí volám každý den, i jen kvůli tomu, abych se zeptal, co měla k jídlu.“
Isaiah Ngwako Selowa, řidič
„Práce řidiče pro Lékaře bez hranic mě hodně změnila. I moje chování jako muže. Dříve když jsme se s manželkou hádali, viděl jsem, jak pláče, ale necítil jsem se špatně, protože jsem si myslel, že to tak má být. Nyní, když pláče, cítím tu bolest uvnitř sebe. Když se teď hádáme, dokážu odejít ven a uklidnit se. Umíme znovu najít společnou řeč. Moje žena si toho rozdílu všímá.
V době, kdy jsem se svými vrstevníky vyrůstal, byly naše matky bity a nás tloukli ve škole. Nevěděl jsem, že to bylo týrání. Mysleli jsme si, že je to možná způsob nápravy. Za mých dob se používali tělesné tresty; mohli vás zbít ukazovátkem, houbou na tabuli. Mohli vás zranit. Moje maminka byla někdy zbitá doma tak, že jsem ráno viděl krev. Měli jsme dobytek a kdyby všechny krávy nepřišly domů, dostali bychom výprask.
Takto nás vychovali. Muži by měli být vůdci, neprosí vás, abyste něco udělali, oznámí vám to. Naši muži se potřebují začít chovat jinak. Většina mužů mého věku žije v tom, že pokud chcete lidi změnit, zbijete je, zejména své manželky. Pokud v tomto prostředí pobýváte, neuvědomujete si to. Teď pracuji pro Lékaře bez hranic a slyším lidi mluvit, slyším, že to není dobré.
Když jsem tady poprvé začal pracovat, plakal jsem kvůli pacientkám a pacientům, které jsme vozili. Jednoho dne jsem vyzvedl ženu a ona plakala. Její bolest do mě vstoupila a fyzicky jsem ji cítil ve svém těle. Otřáslo to se mnou. Pokud vám někdo vypráví příběh, ten příběh se stane i vaším příběhem. Poté, co jsem ji přivezl na kliniku Kgomotso, musel jsem být o samotě, abych přemýšlel o tom, co se v Jihoafrické republice děje. Promluvil jsem si o tom se svými kolegy a přáteli a cítil jsem se lépe…
Muži se mohou změnit, můžeme se chovat lépe. Můžeme mít skvělý národ. Pokud naučíme naše chlapce, že ženy nejsou předměty, jsou to naše matky a sestry, může se Jihoafrická republika celkově změnit. Pokud se mohu změnit já, mohou se změnit i další muži.
Johannes Ramushaba, řidič
„Narodil jsem se a vyrostl v Rusteburgu. Nikoho více místního nenajdete. Na tomto projektu pracuji od roku 2015, kdy vznikl.
U Lékařů bez hranic mě drží to, že vím, že ve zdejší komunitě můžu změnit věci k lepšímu. Hlavně vzhledem k tomu, jakým morem je sexuální násilí a k mužům, kteří jen tak páchají tak odporné trestné činy. Naplňuje mě, když ženám pomohu.
V této zemi vládne chaos. Sleduji, co se po celé zemi děje, a hrozně moc se mě to dotýká. Máme dcery, sourozence, ženské příbuzné, kamarádky, manželky nebo přítelkyně. Říkáte si, když není se mnou, je v bezpečí?
Skoro 90 % našich klientů a klientek jsou ženy. Mezi těmi 10 %, které tvoří muži, je většina chlapců, ne dospělých. Muži, kteří byli napadeni, většinou nevyhledávají pomoc, protože se bojí, že je lidé budou vnímat jako slabé, málo maskulinní.
Byli jsme svědky několika případů ostrých sporů mezi muži a ženami, kdy jsme museli zasáhnout a také jsme zasáhli. Miluji hashtag #notinmyname (#nemýmjménem — pozn. překl.) Když žena prožije takovou situaci, změní se jí názor na muže, je to jiné, když jenom stojíte opodál a díváte se. Když stojíte opodál a pozorujete, řekne: ‚Všichni muži jsou stejní.’ Když vidíte, že se to děje, a nic neuděláte, je to skoro jako byste sami byli pachatelem, protože jste dopustili, aby se to stalo. Je těžké toto dodržovat v praxi, ale je to potřeba.
…Mnoho mužů si myslí, že má určité právo na ženská těla. Setkáváte se s muži, kteří ženám říkají, že si mají nechat udělat plastickou operaci, přestat užívat antikoncepci.
…Možná máme jenom titul řidičů, jsme ale mnohem víc než to. Myslím, že pro mnoho lidí jsme posly naděje. Někteří lidé mohou být velmi klidní a jakmile vás vidí, zhroutí se a začnou plakat. Vědí, že se jim dostane pomoci, že je vezmeme do bezpečí.
…Moje dcera je moje všechno, moje princezna. Je jí teď sedm let. Vždy jsem na ni dával velký pozor. Jsem paranoidní, co se týče mužů v jejím životě, bezpochyby kvůli této práci, při které slyším příběhy dětí, které znásilnili jejich strýcové nebo prarodiče. Už jsem s ní mluvil; že se jí nikdo nesmí nikde dotýkat. Učím ji se za sebe postavit, křičet a jak o všem říct tátovi a mámě.“