Výbuchy a střelba byly v noci hlučné, ale člověk si zvykne na všechno

Nikdo netušil, že převzetí moci Tálibánem v Afghánistánu po odchodu amerických vojsk proběhne tak rychle. Tehdy v zemi působila sálová sestra ze Slovenska, Katarína Madejová. Prožila boje, které ji na nějakou dobu zahnaly do bunkru. Dnem i nocí pečovala o pacienty a naučila se usínat za zvuků střelby.

Chodba jedné domácnosti. Tam před několika měsíci Katarína Madejová oznámila své mamince, že odjíždí na misi s Lékaři bez hranic do Afghánistánu. „Jestli chceš zemřít, tak já tě zabiju hned tu, bude to levnější,“ zaznělo z maminčiných úst.

Madejová však přesto nasedla do letadla a odjela pomáhat lidem, kteří si nemohou dovolit zdravotní péči, jež je Afghánistánu drahá. „Bála jsem se, báli se úplně všichni. (…) Ale člověk tak nějak nemůže myslet jen na to, co se může stát, a raději tak zůstane doma. Protože kdybych takto přemýšlela, asi se nikdy nikam nedostanu,“ říká.

Uprostřed bojů

Madejová působila v nemocnici Boost v Laškargáhu, v provincii Hílmand. Práce bylo doslova nad hlavu. Neustále se operovalo na dvou sálech. Na své tamní kolegy ale nedá dopustit. „S místními se mi spolupracovalo velmi dobře. Je to muslimská kultura a já jsem žena. Ale nikdy mi nedali najevo to, že bych byla méněcenná. Právě naopak. Byli velmi slušní, na všechno se ptali. Panovala tam vzájemná úcta. A tým na operačních sálech byl fantastický,“ popisuje.

Na místě boje probíhaly ještě před událostmi srpna 2021. „Slyšeli jsme výbuchy, střelbu. Někdy to v noci bylo hodně hlučné, ale člověk se s tím nějak naučí. Zní to zvláštně, ale člověk si zvykne na všechno. V noci něco vybuchlo a už mě to ani nevzbudilo,“ vzpomíná na noci strávené v Afghánistánu Madejová.

Kvůli bojům také několik dní strávila v bunkru s několika svými kolegy. Zmiňuje, že jim psychicky pomáhal humor, především ten černý a sarkastický. Z bunkru také obhajovala svou bakalářskou práci.

Příliv pacientů a bezvládná těla v ulicích

Ještě před vyvrcholením těch největších srpnových bojů přicházelo do nemocnice Boost zhruba 650–700 pacientů denně. Poté, co boje propukly, se počet dramaticky snížil. „Lidé se báli přijít do nemocnice. Nemohli. Bylo to moc nebezpečné. Kolegové, co měli možnost jít mezitím domů, tak říkali, že na ulici ležela mrtvá těla,“ popisuje situaci Madejová.

Když boje utichly, počet lidí mířících do nemocnice se opět navýšil. Na tamní pohotovost přicházelo až 900 lidí za 24 hodin. „To je šílené číslo. To pomalu ani není v lidských silách zvládnout,“ vypráví Madejová. Pacienti tam netrpěli jen vážnými válečnými zraněními, ale také popáleninami, podvýživou nebo jinými zdravotními problémy.

Katarína Madejová strávila v Afghánistánu několik měsíců. Předtím léčila pacienty v Sýrii, Jižním Súdánu, ale třeba i slovenském Popradu. Ona se sice ze své mise vrátila, Lékaři bez hranic ale nadále poskytují pomoc v pěti projektech napříč celou zemí: Herát, Kandahár, Chóst, Kundúz a zmíněný Laškargáh.