© Minzayar Oo
08 Čvc 19 08 Čvc 19

„Řekla jsem si, že umřu, až přijde můj čas, a do té doby strávím každý den smysluplně.“

Manžel i chlapeček May Kay* zemřeli na AIDS. Byla chudá a bez domova avšak přežila. Nyní pomáhá lidem, kteří si procházejí tím co ona. Zvyšuje povědomí o zdraví a poskytuje  poradenství. Svým příběhem vyzývá ostatní, aby to nikdy nevzdali.

Pracuji teď jako poradce pro ostatní lidi žijící s HIV a poskytuji jim podporu. Před touto prací a před tím, než jsem nastoupila antiretrovirální léčbu (ARV), byl můj život zoufalý.

Můj manžel zemřel v roce 2000 ve svých 28 letech — byla jsem tehdy těhotná. Náš syn se také narodil s HIV, a když onemocněl, vzala jsem ho do nemocnice. Snažila jsem se vydělat si trochu peněz prodejem svých kreseb, zatímco se můj chlapec léčil na oddělení podvýživy. Měl tuberkulózu a byl strašně hubený. Neměla jsem žádné příbuzné, kteří by se o mě postarali. Můj syn nakonec zemřel, byly mu jen čtyři. Tehdy jsme k antiretrovirotikům neměli přístup. Po smrti mého muže a dítěte jsem zůstala bez příjmu a neměla jsem ani kam jít.

Nikdo z mých příbuzných se mnou nechtěl mít nic společného, protože jsem měla HIV. Nedovolili by mi ani se u nich doma napít. Moji rodiče už dlouho nežijí. Mám sourozence, ale ti bydlí se svými vlastními rodinami. Když zjistili, že jsem HIV pozitivní, zakázali mi se k nim přiblížit. Nakonec mě rodina mého kamaráda nechala v malé chatrči vzadu za tou jejich ve čtvrti Thaketa v Yangonu na druhé straně říčky Pazuntaung. Neměla jsem žádné peníze na jídlo, tak jsem během dne chodila do pagody neboli chrámu jménem Taya-shi-Taung, který byl vzdálený asi  45 minut chůze. Zůstávala jsem tam celý den, sbírala manga, která spadla ze stromů, a pila vodu z veřejné studny na pozemku chrámu. Někdy jsem si vzala jídlo, které lidé nechávali jako obětinu Buddhovi, a někdy jsem musela žebrat. Spolu s ostatními chudými jsem stávala frontu na zbytky jídla z chrámu. Některé dny jsem nenašla k jídlu vůbec nic. Pořád mě to bolí, když si na to vzpomenu.

Čekání na smrt

Moje zdraví se den ode dne horšilo. Počet mých CD4 buněk klesl jen na 14 (CD4 buňky jsou ty, které virus HIV zabíjí — jejich počet se snižuje s tím, jak infekce HIV postupuje). Šla jsem na kliniku Lékařů bez hranic do yangonské čtvrti Hlaingthayar, abych se nechala ošetřit. Během léčby mého syna mi tam poskytli ubytování. Ale když jsem se vrátila, nemohli mi pomoci — přicházelo k nim mnohem více pacientů, kteří potřebovali antiretrovirotika, než dokázali zvládnout. Myslela jsem, že zemřu. Jediný lék, který jsem mohla dostat, byl Septrin. V té době už bylo vidět, jak se můj stav zhoršoval — po celém těle jsem měla vředy. Dřív jsem si občas přivydělávala praním prádla pro ostatní rodiny, ale kvůli mému vzhledu mě přestaly najímat. Čekala jsem na svou smrt. Dokonce jsem přemýšlela nad tím, že se utopím.

Předtím než mě Lékaři bez hranic mohli začít léčit, musela jsem vyřídit potřebnou administrativu. Nebyla jsem totiž tehdy nahlášená v žádné městské čtvrti. Ze zoufalství jsem se stala jeptiškou v místním klášteře jménem Shwegu Yeiktha. To mi už smrt dýchala na záda. Nakonec to byl jeden z Lékařů bez hranic, který mě přesvědčil, ať vezmu své lékařské záznamy a přijdu se léčit na kliniku ve čtvrti Thaketa. Na to jsem byla ale příliš slabá, tak jsem někoho poprosila, aby tam záznamy donesl za mě.


Pacientka při konzultaci na yangonské klinice Lékařů bez hranic.

Nejdřív mě léčili na tuberkulózu. Hodně jsem kašlala, v noci jsem měla horečky, byla jsem úplně vyčerpaná a po celém těle měla vředy. Ten samý lékař, který mě na začátku podpořil, mi začal dávat léky na tuberkulózu. Prohlédli mi plíce a zaplatili za mě dopravu na kliniku a zpátky. Tak jsem se začala léčit a mezitím jsem pořád bydlela v té malé bambusové chatrči v Thaketě. Brala jsem léky na tuberkulózu devět měsíců. Potom jsem začala s ARV.

Během léčby tuberkulózy se u mě objevily problémy se srdcem a astma a skončila jsem v nemocnici Weibagi, která patří pod myanmarské ministerstvo zdravotnictví, ve čtvrti North Okkalapa v Yangonu. Bylo to během festivalu Thingyan, každoročního vodního festivalu, který ohlašuje nový rok. Přijali mě na oddělení pacientů s HIV, protože věděli, že jsem nakažená. Později se tam o mě staral kamarád, ale na začátku za mnou nikdo nechodil. V nemocnici jsem viděla umírat jednoho člověka za druhým. Zase jsem čekala jen na to, kdy zemřu já.

V nemocnici mě krmili a Lékaři bez hranic mi poskytli peníze, abych si mohla koupit potřebné léky. Nechtěla jsem umřít. V té době léčba mé tuberkulózy začala účinkovat a cítila jsem se silnější a silnější. Pustila jsem se do praní oblečení ostatních pacientů, abych si přivydělala. Chtěla jsem vydělávat — věděla jsem, že chci žít.  Někdy jsem viděla, jak na pojízdných lůžcích odvážejí nebožtíky. Kdy dojde řada na mě, napadalo mě. Při vizitách mi doktoři radili, ať se modlím k Buddhovi. Dali mi inhalátor i injekce na rozpuštění hlenu v plicích. Peníze, které jsem si vydělala, jsem utratila za výživné jídlo jako banány. Po festivalu Thingyan jsem musela jít domů — bylo příliš děsivé vidět každý den mrtvá těla.

Normální život

Dovolili mi z nemocnice odejít na revers. Když jsem se vrátila domů do chatrče na břehu řeky, pravidelně jsem meditovala. Snažila jsem se zapomenout na svou nemoc. Řekla jsem si, že umřu, až přijde můj čas, a do té doby strávím každý den smysluplně.

Spolu s antiretrovirální léčbou u Lékařů bez hranic se zvýšil počet mých CD4. Léky jsem brala pravidelně. Lékaři se ke mně chovali skvěle. Vždycky stáli za mnou a podporovali mě.

V roce 2006 se můj stav vylepšil natolik, že jsem každou neděli začala docházet na skupinové diskuze pro lidi žijící s HIV, vedené skupinou jménem Fénix. Později jsem začala pracovat v programu vzájemné podpory. Nyní chodím na místa, kde pracují prostitutky a prostituti, jako jsou karaoke bary, masážní salony, bordely nebo noční kluby a mluvím o prevenci a léčbě HIV / AIDS. Říkám lidem, ať se nechají otestovat, a pokud je to třeba, tak i léčit. Chci jim dát tu nejlepší šanci. Povzbuzuji je, aby nepropadali depresi z HIV. Stačí se podívat na můj život, aby viděli, co všechno je možné.

Po tom, co se můj zdravotní stav výrazně zlepšil, jsem si našla jiné bydlení ve čtvrti Hlaingthayar. Pravidelně beru ARV a jsem jako každý jiný člověk. Budu pracovat, dokud budu živa.

Teď už si nemusím dělat starosti s tím, kde budu bydlet, co budu jíst a co na sebe, a můžu žít normální život. Teď když jsem zdravá, můžu se postavit na vlastní nohy.

* Jméno bylo změněno.

{{{ labels.morehistories }}}