Mariupol: život pod bombami. Jak dlouho ještě?

Dlouholetý spolupracovník Lékařů bez hranic Saša z Mariupolu na Ukrajině popisuje život v obklíčeném městě bombardovaném ruskou armádou. Z bezpečnostních důvodů uvádíme jen jeho křestní jméno. Z města se mu podařilo utéct přibližně v polovině března.

V Mariupolu jsem se narodil a prožil v něm celý svůj život. Na tomto místě jsem studoval i pracoval, žilo se mi tam dobře. A když mě najali Lékaři bez hranic, byl jsem rád, že můžu dělat něco smysluplného. Život byl fajn. Najednou se ale proměnil ve skutečné peklo.

Ze začátku nikdo nemohl uvěřit tomu, co se odehrávalo, protože v době, ve které žijeme, by se takové věci přece dít neměly. Nečekali jsme válku ani bomby. Mysleli jsme, že to v televizi jsou jen řeči a že to šílenství někdo zastaví. Když jsem si uvědomil, že se to skutečně děje, udělalo se mi zle ‒ tak zle, že jsem tři dny nemohl jíst.

Věci se nejdřív zdály být více méně normální, přestože jsme věděli, že normální už není nic. Pak ale začalo bombardování. Náš svět – tak, jak jsme ho znali – přestal existovat. Naše životy prodchnuly ničivé bomby a rakety padající z nebe. Na nic jiného jsme nemysleli, nic jiného jsme necítili. Dny v týdnu začaly splývat. Nevěděl jsem, jestli je pátek nebo sobota. Stala se z toho jen jedna nekonečná noční můra. Má sestra se snažila dny počítat, pro mě to bylo, jako bych se propadnul do jakési mlhy.

Během prvních dnů jsme naštěstí stačili darovat zbylé zdravotnické zásoby Lékařů bez hranic mariupolské pohotovosti. Když však přestala fungovat elektřina i mobilní síť, ztratili jsme kontakt s našimi kolegy i možnost, jak dál pokračovat v práci. Ostřelovaní každým dnem zesilovalo. Následující dny jsme se starali jen o to, abychom přežili a našli způsob, jak se z města dostat.

Jak má člověk vůbec popsat situaci, kdy se jeho domov mění v dějiště hrůz? Všude, skoro ve všech čtvrtích, vznikaly improvizované hřbitovy. Dokonce i na dvorku školky kousek od mého domu, kde by si normálně měly hrát děti. Jak jim tohle má zaručit nějakou budoucnost? Kolik bolesti a smutku jsme ještě schopni unést? Každý den jako byste přicházeli o celý svůj život.

 Byl jsem dojatý, když jsem viděl, jak si lidé pomáhají. Vypadalo to, že se každý neustále stará o někoho jiného, nikdy o sebe. Matky se strachovaly o své děti, děti zase o své rodiče. Já se bál o svou sestru ‒ bombardování ji tak stresovalo, že jsem myslel, že bude mít srdeční zástavu. Její sportovní hodinky ukazovaly 180 tepů za minutu. Znervózňovalo mě ji takhle vidět. Řekl jsem jí, že by bylo hloupé, kdyby uprostřed toho všeho zemřela strachem! Časem si zvykla a místo toho, aby během bombardování ztuhla, začala vyjmenovávat všechny možné úkryty, které ji přišly na mysl. Pořád jsem se o ni strašně bál a bylo mi jasné, že ji odtamtud musím dostat.

Třikrát jsme se přesouvali, než jsme našli bezpečné útočiště. Měli jsme štěstí, protože jsme narazili na skvělé lidi, které dnes považuji za svou rodinu. Historie nám už ukázala, že lidé přežijí, když drží pospolu a navzájem si pomáhají. Viděl jsem to na vlastní oči a hluboce mě to zasáhlo.

Dostalo mě i to, jak stateční někteří byli nebo být museli. Vzpomínám si na jednu rodinu, která vařila venku na ulici před svým domem. Jen pár metrů od jejich ohně zely dva velké krátery po dělostřeleckých granátech, které jen pár dní předtím zasáhly jinou rodinu.

Dojalo mě také to, jak lidé přilnuli k životu a k těm dobrým věcem v něm. Navzdory všemu kolem jsme se 8. března rozhodli oslavit Mezinárodní den žen. Pozvali jsme sousedy a oni zase přivedli své přátele. Někdo našel láhev šampaňského, jiný dokonce upekl koláč, i když jen s polovinou potřebných ingrediencí. Na pár minut se nám podařilo zapnout hudbu. Na půl hodiny jsme opravdu slavili, byli šťastní, zase se smáli. Vtipkovali jsme o tom, že tahle noční můra skončí.

Ona ale pokračovala a vypadalo to, jako kdybychom se z ní nikdy neměli probrat.

 Každý den jsme zkoušeli město opustit. Kolovaly ale různé fámy o tom, co se děje. Začali jsme si myslet, že k útěku nikdy nedojde. Jeden den se k nám dostala informace, že by měl město opustit konvoj. Natlačili jsme se do mého starého auta a ve spěchu jsme hledali místo, odkud konvoj pojede. Řekli jsme to všem, komu jsme mohli. Teď mě ale přepadá smutek, když pomyslím na všechny ty, kterým jsem to říct nemohl. Všechno se to seběhlo příliš rychle. Nemohli jsme ani nikomu zavolat, protože jsme byli bez telefonního spojení.

 Obrovský zmatek a lidé v panice. Takový byl odjezd. Velké množství aut jelo různými směry. Viděli jsme vozidlo, ve kterém bylo natlačených tolik lidí, že nebylo možné je spočítat. Tvářemi byli přilepení na sklech okýnek. Nevím, jak se dostali ven, jen doufám, že se jim to povedlo. Neměli jsme u sebe žádnou mapu, a tak jsme se báli, že pojedeme špatným směrem. Ani nevíme jak, ale dostali jsme se na správnou cestu, která vedla ven z Mariupolu.

 Když jsme město opouštěli, uvědomil jsem si, že situace je mnohem horší, než jsem si myslel. Došlo mi, že jsem měl štěstí. Mohl jsem se totiž ukrývat v částech města, kterým se boje do jisté míry vyhnuly. Po cestě ven z Mariupolu jsme viděli tolik zkázy a utrpení. Viděli jsme vybombardované krátery v obytných domech, zničené supermarkety, zdravotnická zařízení i školy. Ušetřeny nebyly ani úkryty, kde se schovávali civilisté.

Teď jsme v bezpečí. Alespoň zatím. Budoucnost pro nás ale představuje velkou neznámou. Když jsem se konečně dostal na internet, a viděl fotografie mého milovaného města, byl jsem v šoku. Domy byly v plamenech, mí spoluobčané uvězněni v sutinách. Ve zprávách jsem se dočetl o ostřelování mariupolského divadla, kde vyhledalo bezpečné útočiště mnoho rodin s dětmi. Já prostě nedokážu najít slova, jak popsat to, co cítím. Pořád se jen dokola ptám – proč?

Museli jsme za sebou nechat tolik našich milovaných. Neměli jsme jinou možnost. Myšlenka na všechny ty, co jsou pořád tam, je nesnesitelná. Bojím se o svou rodinu, až mě z toho bolí u srdce. Snažil jsem se dokonce vrátit zpět, abych je dostal ven, ale nepodařilo se mi to. Už o nich nemám žádné zprávy.

Lidé, kteří drží pospolu, mají větší šanci na přežití. Je ale také hodně lidí, kteří jsou odkázáni sami na sebe. Ti, co jsou staří a slabí. Ti, co nemohou ujít ani pár kilometrů, aby si obstarali vodu a nějaké jídlo. Jak ti to zvládnou? Nemůžu přestat myslet na jednu starou paní, kterou jsme před dvěma týdny potkali na ulici. Už se jí špatně chodilo, měla rozbité brýle, takže moc dobře neviděla. Vytáhla malý mobilní telefon a poprosila nás, jestli bychom jí ho nenabili. Snažil jsem se to udělat pomocí autobaterie. Nešlo to. Řekl jsem jí, že telefonní sítě nefungují, a tak i kdyby měla telefon nabitý, nikomu by se nedovolala. „Vím, že bych nikomu nemohla zavolat,“ řekla. „Jednou by ale mohl přijít den, kdy mi někdo bude chtít zavolat.“ Uvědomil jsem si, že je sama. Všechny její naděje visí na tom telefonu. Možná se jí někdo snaží dovolat. Možná se i mně snaží dovolat moje rodina. Jenom to nevíme.

Už je to skoro měsíc, co tahle noční můra začala. A situace se pořád zhoršuje. Lidé v Mariupolu umírají každý den, a to kvůli bombardování, ostřelování a nedostatku základních potřeb, jako jsou voda, jídlo a zdravotní péče. Každý den, každou hodinu i každou minutu nevinní civilisté přežívají v nesnesitelných podmínkách. Uprchnout se podařilo jen malé části z nich. Obrovské množství lidí ale ve městě stále zůstává. Ukrývají se ve zničených budovách nebo ve sklepeních bez jakékoli pomoci zvenčí. 

Proč se tohle děje nevinným lidem? Kam až nechá lidstvo tuhle katastrofu dojít?

Pokud vám dění nejen na Ukrajině, ale i dalších místech zmítaných násilím není lhostejné, udělejte krok navíc.

STAŇTE SE DÁRCEM BEZ HRANIC