© Susanne Doettling/MSF
14 Čvn 17 14 Led 21

Kala azar

Viscerální leishmanióza, zvaná také kala azar, je životu nebezpečné parazitární onemocnění. Způsobuje horečku, úbytek váhy, zvětšení jater či ledvin. Následky nemoci mohou být fatální. 

Kala azar se endemicky vyskytuje v 75 zemích, ohrožená populace celosvětově čítá přibližně 600 milionů lidí. Ročně se nakazí zhruba 50 000 až 90 000 lidí. Přes 95 % z nich se nachází v Brazílii, Číně, Etiopii, Indii, Iráku, Keni, Nepálu, Somálsku, Jižním Súdánu a Súdánu. 

Nemoc postihuje nejchudší z nejchudších a její výskyt často souvisí s podvýživou, vysídlením populace, nevhodným bydlením, slabým imunitním systémem a nedostatkem finančních zdrojů. Šíření kala azar je také spjato se změnami životního prostředí, jako jsou odlesňování, budování přehrad, zavlažovací systémy a urbanizace.

Co způsobuje kala azar

Parazita způsobujícího onemocnění přenášejí samičky komárů rodu Phlebotomus. Živí se lidskou a zvířecí krví – potřebují ji, aby se jim v těle vyvinula vajíčka. Nasaje-li komár z těla člověka nebo zvířete krev s parazity (leishmanie), stává se infekčním a přenese nemoc na dalšího člověka, kterého štípne.

Několik měsíců po nakažení může nemoc přerůst do vážného stadia, zvaného viscerální leishmanióza či kala azar.

V rámci našich osvětových aktivit vysvětlujeme obyvatelům ohrožených zemí, jaké jsou symptomy nemoci a jak se přenáší.

Symptomy kala azar

Leishmanie zpočátku způsobují podráždění kůže nebo vředy v místě štípnutí. Pokud se nemoc rozvine, napadá imunitní systém. 

Kala azar propuká po 2–8 měsících od nákazy. Mezi typické příznaky patří dlouhotrvající horečka a slabost. Může dojít k výraznému úbytku váhy či zvětšení jater a ledvin.

Kožní onemocnění známé jako post-kala-azarová dermální leishmanióza (PKDL) se může objevit měsíce nebo roky po úspěšné léčbě. I když není životu nebezpečné, může znetvořit vzhled nakaženého a vede k jeho stigmatizaci. Lidé s PKDL navíc mohou nemoc stále přenášet, což komplikuje snahu o její úplně vymýcení.

Diagnostika kala azar

Přesnější diagnostické testy na kala azar jsou invazivní a potenciálně nebezpečné – vyžadují vzorky tkání ze sleziny, lymfatických uzlin nebo kostní dřeně. Testy navíc vyžadují laboratorní výbavu a specializovaný personál. V chudých endemických oblastech nic z toho nebývá k dispozici.

Odběr vzorku kostní dřeně pacientovi s podezřením na kala azar v Etiopii.

Nejčastější diagnostickou metodou je tak test pomocí měřící tyčinky. Tato metoda je ovšem velmi problematická, protože tyčinka prokáže pouze to, zda má pacient vůči kala azar imunitu. Pacient s parazitem v těle je tedy automaticky považován za nemocného. Touto metodou tudíž nelze zjistit, zda je pacient vyléčený, opětovně nakažený či zda u něj propukla recidiva nemoci.

Měřicí tyčinka určená k rozpoznání imunity vůči kala azar.

Léčba kala azar

Kala azar se léčí různými způsoby, které se vzájemně liší efektivitou i vedlejšími účinky. První volbou bývají zpravidla pentavalentní antimoniáty podávané formou nitrosvalových injekcí po dobu 30 dnů.

Antimoniáty jsou poměrně toxické a pro pacienty představují značné riziko, vyléčení pacienti si ovšem vůči nemoci téměř vždy vytvoří celoživotní imunitu. Vědci doufají, že se jim podaří léčbu zjednodušit, zvýšit její bezpečnost a omezit riziko vzniku rezistence organismu na léky.

V oblastech, kde se nemoc vyskytuje přirozeně, nakažení často nemají žádné symptomy a nemoc u nich nepropukne. V takovém případě není léčba zapotřebí.

Lékaři bez hranic léčili od roku 1989 na 100 000 pacientů s kala azar. Dlouhodobě se zasazujeme o intenzivnější výzkum vhodných diagnostických technik a cenově dostupných léků, které by boj s touto opomíjenou nemocí usnadnily.