© Narmeen Abbads/MSF
04 Zář 20 04 Zář 20

Život v táboře v době pandemie COVID-19

Kvůli násilí, které páchala skupina Islámského státu, uprchla Hammedova rodina před třemi lety do tábora pro tzv. vysídlené osoby. Hameed se stal osvětovým pracovníkem Lékařů bez hranic a popisuje, jaké to je žít v takovém táboře uprostřed globální pandemie.

Žiji v táboře Laylan v Kirkuku, na severu Iráku.

Stejně jako mnoho dalších obyvatel tábora jsem opustil své rodné město (Al-Rašad v okrese Havídža) před třemi lety, když tuto oblast ovládala skupina Islámského státu.

Urazili jsme dlouhou cestu pěšky, než jsme se do tábora dostali, a stále se nemůžeme vrátit domů.

Uprchnout z našeho rodného města Al-Rašad nebylo jednoduché. Všude podél únikových cest měla skupina Islámského státu checkpointy (kontroly – pozn.), pasti a výbušniny, aby zastrašila, chytila nebo zabila kohokoliv, kdo se pokusil utéct.

Jedinou možností, jak bezpečně uniknout, bylo za pomoci převaděčů, a tak jsme ji využili.

Převaděč, se kterými jsme uprchli, si účtovali 200 amerických dolarů (asi 4 500 Kč) za osobu a cestu. Celkem nás bylo okolo 50 rodin. Vyvedl nás z města blízko checkpointu Kurdských pešmergů. Potom jsme sami ještě dlouho šli pěšky, abychom se dostali do bezpečí.

Na posledním checkpointu oddělili ženy a muže kvůli kontrole. Vojáci si vzali naše doklady, aby zjistili, jestli někdo z nás není vedený v databázi jejich zpravodajské služby pro vazby na skupinu Islámského státu.

Po bezpečnostní prohlídce nás převezli do tohoto tábora a vrátili nám naše doklady. Znovu jsme se shledali se svými rodinami. Naše domovy jsme opustili, proto nám tehdy dali k bydlení stany.

Dosud jsme se nemohli vrátit zpátky domů, žít ve svých domovech v Al-Rašad.

COVID-19 v táboře

Nyní, uprosted pandemie, je pro většinu obyvatel tábora život ještě víc stresující než dřív.

Život v táboře přináší spoustu těžkostí, ale kvůli COVID-19 jich je teď ještě více. Vláda často vyhlašuje karanténu a omezení cestování, což lidem komplikuje hledání stálé práce nebo alespoň denní brigády.

I když dojde karanténa skočí, najít si práci je kvůli ekonomické krizi mnohem složitější než dřív. Obchod nikde nejde tak jako dřív a poptávka po pracovní síle je menší.

Většina obyvatel tábora závisí na denní práci, aby mohla zajistit své základní potřeby. Za takovou práci je platí denně a nemají žádnou záruku stálého příjmu. Teď, když se situace zhoršila, musí lidé upřednostnit práci, aby mohli nakrmit svou rodinu, před tím, aby zůstali doma v bezpečí.

Bez možnosti volby

Včera mi jedna žena řekla:

„Před koronavirem jsem chodila každý den do práce a vydělala jsem si 10 000 – 15 000 iráckých dinárů (okolo 190 – 280 Kč) denně, takže jsme měli na živobytí. Teď se naše příjmy hodně snížily kvůli zpomalení obchodu a častým karanténám.

Nemůžu se teď moc starat o to, abych se nenakazila koronavirem. Když někde najdu práci, půjdu tam, protože nemůžu myslet na své vlastní bezpečí a nechat svou rodinu bez základních věcí, které potřebuje.”

Osvětoví pracovníci Lékařů bez hranic, jako jsem já, pravidelně navštěvují obyvatele tábora, aby je vzdělávali o COVID-19. Většina lidí tady má i přístup k internetu a televizi, takže znají příznaky nemoci, vědí, co hrozí a jak se ochránit.

Základní potřeby

Problém ale je, že lidé nedostávají dostatečnou podporu na to, aby mohli jednoduše zůstávat doma. Nemají jinou možnost, než jít ven a hledat jakoukoliv práci, aby se postarali o své rodiny.

Všeobecné hygienické podmínky a potřeby v táboře opravdu nejsou dostatečné. Kvůli finančnímu tlaku ale lidé nemohou tolik myslet na hygienu. Veškeré jejich soustředění jde na to, jak sehnat peníze na následující den, nebo kdo jim dá jídlo a ostatní základní potřeby v případě, že si nebudou schopni najít práci.

Ještě před několika měsící lidé pravidelně dostávali dodávky potravin, teď ale místo jídla dostávají peníze. Každý dostane částku 17 000 IQD (okolo 320 Kč) na měsíc, někdy se ale distribuce peněz zpozdí až o dva měsíce. V každém případě částka 17 000 IQD na osobu znamená jen o trochu víc než 500 IQD (asi 9 Kč) na den, za což se nedá žít.

Místo ve stanu, kde žije jedna rodina v táboře.

Většina obyvatel tábora má už teď dluhy v obchodech s potravinami, takže když dostanou peníze, hned je dají majitelům obchodů. Takhle těžké to tady pro některé může být: znamená to, že nemůžou jednoduše obětovat práci kvůli dodržování sociálního distancování a domácí karantény.

Vzrůstající napětí

V táboře žiju také a sem tam vidím narůstající napětí v rodinách nebo se o něm doslechnu.

Kvůli obtížné finanční situaci narůstá míra stresu a v táboře je cítit čím dál větší napětí. Někdy se lidé hádají i kvůli drobnostem.

Nikdo neví, jak dlouho bude tahle situace trvat, což vede k dalšímu stresu a strachu z budoucnosti. Lidé přemýšlí, o tom, jak dlouho ještě se budou muset vypořádávat s těmito problémy, a už ztrácejí naději: s karanténou a nedostatkem práce, když už si toho museli tolik vytrpět.

Zanesení viru do tábora

Někteří obyvatelé tábora (včetně mě) mají obavy z toho, jak lidé z tábora odchází a pak se do něj vrací.

Virus se nemůže dostat do tábora, pokud ho sem nezanese někdo nakažený zvenku, takže největší šanci ho sem zanést mají lidé, kteří se pohybují mezi různými místy. Byli bychom klidnější, kdyby všechny, kteří tábor opustí, při návratu zkontrolovali.

Uvědomujeme si, že jakmile se v táboře objeví první případ onemocnění, nákaza se začne velmi pravděpodobně rychle šířit. Proto jsme s rodinou začali přemýšlet o pronájmu domu ve městě pro mou ženu a děti. Bylo by to bezpečnější než zůstávat tady, v tak vysoce rizikovém prostředí.

{{{ labels.morehistories }}}