© Claire Jeantet - Fabrice Caterini/Inediz
07 Úno 20 07 Úno 20

Hněv ničemu nepomůže

Britská zdravotní sestra Scarlett Brannigan se připojila k týmu specialistů v severozápadní Nigérii, kteří pomáhají nalézt nový život dětem s nomou — strašnou nemocí znetvořující obličeje.

Noma je příšerná nemoc, která napadá děti už tak trpící podvýživou, malárií a dalšími problémy spojenými s chudobou, a to není fér.

Vzpomínám si, že když jsem první ráno přijela do nemocnice, už jsem se nemohla dočkat, až budu se svými novými kolegy pečovat o naše pacienty. Když jsem ale sundala gázu z obličeje prvního dítěte, zmocnil se mě obrovský vztek a smutek. 

Slovo „noma” pochází z řečtiny a znamená „zhltnout, sežrat”. Tato infekce, které se dá předcházet, připravila dívku o půlku obličeje. Chyběla jí jedna celá tvář, zuby a dásně měla rozbolavělé a zanícené a mohli jste jí vidět až k očnímu důlku.

Lékař mi řekl, že kost odumřela a musí ji odstranit. Nemáme tady žádnou možnost, jak dívce pro takový zákrok podat anestezii. Takže jsme jen s trochou lokálního umrtvení začali vyndávat úlomky kosti. 

Krev a slzy

 

Maminka jí držela hlavu, zatímco lékař kleštěmi vytahoval úlomky odumřelé kosti. Začala téct krev a hodně slz. Slz dívky, její maminky i mých. 

Musela jsem o krok ustoupit za maminku, abych se uklidnila. Soucítící psychologická zdravotní sestra mi položila ruku na rameno a zároveň držela hlavu plačící matky.

Ten den jsem se potkala s nehumánní katastrofou, které se dá předcházet. Dokázala jsem být jen strašně naštvaná, jak jsme mohli dopustit, aby se něco takového stalo dalším lidským bytostem.

Na klinice však není místo pro vztek, takže jsem se musela zhluboka nadechnout, uklidnit se a působit jako zdravotní sestra, která se dokáže naučit čištění ran, což je zásadní část léčby nomy. 

Vítejte ve městě Sokoto

 

Byl to první den mé práce zdravotní sestry pro Lékaře bez hranic. Přidělili mě do jediné nemocnice na světě specializující se na nemoc noma, nacházející se ve městě Sokoto. Náš program různými způsoby pomáhá těm, které nemoc zasáhla.

Sokoto se nachází na úplném severozápadě Nigérie. Leží v převážně zemědělské krajině, kde se kočující kmeny nomádů potkávají s obyvateli města.

Nejpoužívanějším jazykem je Hausa. Všichni naši kolegové mluvili také anglicky.  Nejrozšířenějším náboženstvím je islám. Místní obyvatelé dodržují náboženská pravidla a nosí tradiční oblečení. Po městě se několikrát za den ozývají výzvy k modlitbě. Je velmi uklidňující být v prostředí, kde mají lidé tak silné hodnoty a pocit sounáležitosti s komunitou.

Nigérie má bohaté nerostné a přírodní zdroje. V zemi je však obrovská nerovnost, což může vést k závažnými problémům, jako je noma.

Jako zkušená sálová sestra jsem měla za úkol pomáhat místním i mezinárodním kolegům při rekonstruktivních operacích obličeje, které mění životy pacientů. Lékaři bez hranic chtějí vrátit důstojnost obětem nemoci pomocí kvalitní péče poskytované týmy odborníků.

Nemoc, která ničí obličeje a bere životy

 

Noma je smrtelná nemoc znetvořující obličeje. Přestože každý rok zabije tisíce lidí, veřejnost o ní moc neví. Prvním příznakem je těžký zánět dásní, který vede k bolestivým vředům v ústech a okolo nich.

Nemoc pak přechází v nekrotizující infekci, která napadá měkké tkáně. Postupně užírá obličej, rty a bradu. Ti, co přežijí, jsou trvale poznamenaní rozsáhlými jizvami.

Nakonec zůstanou s celoživotním znetvořením, v bídě, zoufalství a společenské izolaci.

Někdy se rány způsobené nomou zhojí, ale tak, že se čelisti přimknou k sobě, kosti srostou a pacienti tak nemohou otvírat ústa. Říká se tomu trismus.

Ti, kteří přežili nomu a trpí trismem, nemohou mluvit ani se pořádně najíst. Jak stárnou, jsou vyloučeni ze svých komunit a je pro ně těžké až nemožné založit rodinu nebo najít práci.

Jak se tohle vůbec může dít?

 

Nomě se dá předcházet. V Evropě se nemoc naposledy vyskytla mezi vězni nacistických koncentračních táborů během 2. světové války.

Je těžko pochopitelné, že v době, kdy existuje mezinárodní právní ochrana dětí, se tohle vůbec může dít. Ale mí kolegové mi sdělili, že počet nových dětí s touto opomíjenou nemocí v nemocnici stoupá.

Naši pacienti často žijí ve velmi vzdálených oblastech a musí k nám dlouho cestovat. Někteří přijedou s vážnou podvýživou a úplně vyčerpaní. O jejich právo na jídlo, zdravotní péči a hygienu se rozhodně nestará ani stát, ani mezinárodní společenství.

Těmto pacientům se ale snaží pomoci náš úžasný tým.

 

Inspirující a celostní péče

 

Tým psychologů má hodně práce a aktivně se zapojuje do všech fází léčby.

Ta začíná ve chvíli, kdy malé děti s nomou přichází do nemocnice. Takové dítě potřebuje rozptýlit a hrát si, zatímco prochází bolestivými procedurami čištění a léčby počátečních zánětů.

Tehdy naši psychologové také citlivě pomáhají těm, kteří se o pacienta starají (můžou to být sourozenci, prarodiče nebo i sousedi). Podporují je ve vytvoření si pozitivního vztahu k dětem, které jsou často stigmatizovány svou komunitou nebo rodinou.

Pořádají úžasná skupinová sezení, která podněcují diskusi a pomáhají přeživším (úmrtnost na nomu je hodně vysoká — až 90 %) navázat vazby v rámci v nemocnice, kde musí často strávit hodně času.

Naděje a strach

 

Psychologové hrají také zásadní roli při podpoře pacientů před rekonstruktivními operacemi a po nich.

Je to velmi vypjaté období, protože pacienti musí často čekat roky, než mohou operaci podstoupit. Mnoho z nich musí na dlouhou dobu opustit rodinu a své farmy, což ohrožuje jejich obživu.

Mají strach z neznámého i operace. Zároveň jsou ale nadšení a nemohou se dočkat. Čekají na moment, až se budou moct poprvé znovu usmát, promluvit, ukázat obličej nebo se pořádně najíst. Až budou mít zase nos.

Ti, které ostatní zavrhli, přemýšlí nad dnem, kdy přijde konec jejich utrpení a znovu budou moct žít.

 

{{{ labels.morehistories }}}