16. červen 2016

Martina Jurigová

Martina Jurigová je devětadvacetiletá zdravotní sestra původem z Teplic. Od března je na misi s Lékaři bez hranic v Jemenu, kde už přes rok zuří ozbrojený konflikt. Působí v nemocnici v governorátu Ibb, jenž je nejhustěji obydleným regionem v zemi. Lékaři bez hranic v této nemocnici, která je spádovou pro zhruba dva a půl milionu obyvatel, podporují pohotovost. Cílem je poskytovat bezplatnou zdravotní péči pro válečné zraněné ale i obyvatele s dalšími akutními zdravotními problémy. Pracovníci Lékařů bez hranic ošetří na této pohotovosti 600 až 850 pacientů týdně, zranění způsobená násilím tvoří 15 až 20 procent těchto případů. Lékaři bez hranic pracují v Jemenu v osmi provinciích. Pomáhají válečným zraněným, ale pokračují i v poskytování běžné zdravotní péče, jelikož zdravotnický systém v zemi funguje jen stěží.
Martina Jurigová je s Lékaři bez hranic už na své druhé misi. Loni s nimi pracovala v Tanzanii v uprchlickém táboře Nyarugusu během epidemie cholery. Následně se tam podílela na zahájení nutričního programu pro podvyživené děti. V Česku pracuje na Klinice anesteziologie a resuscitace ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze.

V Jemenu už přes rok zuří ozbrojený konflikt. Jako vždy, trpí především civilisté.  V jedné místní nemocnici jim však pomáhá i česká zdravotní sestra. Martina Jurigová pracuje s Lékaři bez hranic na pohotovosti nemocnice v governorátu Ibb. Takto popisuje, jak vypadá jeden den v Jemenu. Úplně obyčejný den…

Začalo to jako nebývale klidný den. Vlastně už několik dní po sobě jsme přijímali méně pacientů než obvykle. Na pohotovosti, kterou zde Lékaři bez hranic provozují, panovala uvolněná nálada a já měla konečně čas se s místními posadit u čaje a na chvíli si vychutnávat jejich nikdy neutuchající humor. „Doktoora, doktooora! Fotku na Facebook!“ volal na mě náš zdravotní bratr a rázem se k našemu pózování před fotoaparátem přidali další.

V tom nás vyrušilo řinčení řetězů, křik a otevírání vjezdu do prostoru pohotovosti, před nímž se během vteřiny začaly štosovat dodávky přivážející raněné. „Došlo k explozi na trhu, bude jich hodně," naklonil se ke mně můj tlumočník. Sakra! Zrovna teď, když jsem tady z mezinárodního týmu sama. Mí další dva spolupracovníci totiž využili klidu posledních dní, aby si odpočinuli po měsících usilovné práce. Zvedám telefon a volám na naší základnu, ať přeruší odpočinek a okamžitě přijedou.

Mezitím se před vchodem rozpoutal pořádný šrumec. Z aut se vykládali ranění, většinou celí ohořelí, zkrvavení, s končetinami v nepřirozeném úhlu, personál je obratem vozil dovnitř. „Uff… Tak jo, jdu na to," oblékám si rukavice a stavím se před vchod do nemocnice, kde budu třídit raněné.

Bože, ta je snad taky mrtvá?

Jako první zastavuji lehátko s mladou ženou, nepřirozeně bledou, s kostmi trčícími z holeně do pravého úhlu. Nevypadá moc dobře, říkám si v duchu. Snažím se nahmatat puls na krkavici, nic. „Je mrtvá,“ říkám dvěma sanitářům, kteří přikývnou a odnesou ji stranou. „Tak jo, další,“ volám a náhle se přede mnou ocitá mladá žena se skalpovanou hlavou přes půlku čela, takže se dívám na její lebku.

„Bože, ta je snad taky mrtvá?" pomyslím si a přikládám prsty na krkavici. Má puls, dobrý... Zkouším ještě přejet klouby své ruky přes hrudní kost, abych vyzkoušela stav vědomí  a ona náhle otvírá oči. „Tak jo, červená,“ volám na sanitáře, aby ji odvezli do místnosti pro případy s nejvyšší naléhavostí. Další je muž s mírnými popáleninami na rukách a v obličeji. Je při vědomí a dívá se mi zpříma do očí. Takže dobrý: je při vědomí, puls má silný, ten by mohl být žlutý, hodnotím jeho stav. Pak ale odhrnu přikrývku a pod ní vidím, že má střeva úplně venku. Hm, tak tím je to jasný. „Červená!“ volám.

Jakmile končí triáž, běžím rychle dovnitř. Ve žluté místnosti je narváno k prasknutí, všude je propletenec rukou držících nástroje, infuze, na zemi krev a v rohu vyděšeně stojí několik mladých sester, patrně studentek, které přišly pomoc, když slyšely, co se stalo. Tady ale jen zabírají místo a stejně tu není k hnutí. Vedu je ven na chodbu a posílám do dvou dalších místností, kde máme „zelené“ raněné, kteří mají lehčí poranění. Vesměs zlomeniny a tržné rány, to by studentky mohly zvládnout.

Běžím do „červené“ místnosti s obavou, co uvidím. Kapacita je totiž malá a nemám přehled, kolik raněných jsme tam poslali. Na chodbě před červenou zónou ale už vidím tři lehátka s mrtvými a hlavou mi proběhne cynicky pragmatická myšlenka, že tím by kapacita mohla být částečně vyřešena. Okamžitě se ale začnu stydět za to, co mě zrovna napadlo a vcházím do červeného pokoje. Tedy, vcházím…Vlastně se zastavuji na jeho prahu, protože je uvnitř tolik raněných a personálu, že už se tam nevejde nic a nikdo. Tohle musíme vyřešit.

Očima přelétnu místnost a vidím ženu s odhalenou lebkou, kterou jsem tady poslala. Sedí na lehátku a zdravotní bratr ji zručně zašívá ránu. Ty jo, tak ona může sedět, tak to jsem na triáži špatně vyhodnotila. „Hned ji přesuneme do místnosti na dosledování ženských pacientek, ta hlava se může došít tam,“ volám na zdravotního bratra. Ten přikyvuje a odkládá jehelec s šitím.

Rok války udělal z místního personálu borce

V rohu místnosti také vidím starší ženu, kterou tam přivezli asi před třemi hodinami s podezřením na infarkt, čeká na lůžko na JIP. „Ta je stabilizovaná, musíme ji přestěhovat na chodbu,“ otáčím se na svého tlumočníka, který vše ihned překládá do arabštiny, a i přes nesouhlasné pohledy rodiny s ní vyjíždíme ven. Vyhýbám se tam lůžku pacienta s odhalenými střevy a z druhé strany lůžku zcela popáleného muže, kterému zrovna z boku vyndávají deseticentimetrový střep a další sestra mu mezitím napichuje žilní kanylu do krku. Musím uznat, že tohle bych sama nedokázala. Rok války udělal z místního personálu v mnoha ohledech opravdové borce.

Na chodbě mě odchytává Mohammed, vedoucí sester: „Tito dva pacienti odjedou do jiné nemocnice, kde se postarají o jejich popáleniny. Sanitka už je na cestě,“ říká mi.

„Super, dobrá práce, Mohammede. A co nějací další ranění? Nevíš, jestli jsou ještě nějací na cestě?“  „Prý už je to všechno,“ konstatuje a já si s úlevou oddychnu. Tak jo, dva pacienti odjedou jinam, tihle pojedou na sál a pak si je patrně nechají na chirurgii. Tím máme červenou zónu vyřešenou. Jak to vypadá ve žluté zóně? Běžím se tam podívat, vypadá to už trochu lépe, ale stále je přeplněná, zatímco vedlejší sádrovna zeje prázdnotou. Prodírám se davem dovnitř a říkám lékaři, který to tam má na povel, že můžeme část pacientů přesunout tam, ať mají trochu víc místa.

„Dobře,“ přikyvuje a říká mi, že už jen potřebují zašít pár ran. „Došly nám ale antibiotika,“ hlásí. „Jasně, ve skladu ještě nějaké máme, přinesu,“ otáčím se a na chodbě skoro vrazím do našeho farmaceuta, který má náruč plnou ampulí s Ceftriaxonem. Přebírám je od něj a roznáším po všech místnostech. Oběhnu celou pohotovost ještě jednou, abych se ujistila, že jsme nikde nezapomněli nějakého pacienta a najednou zjišťuju, že je všude klid.

Dáme si obyčejný normální oběd, protože tohle je v Jemenu úplně obyčejný den

Na postelích leží obvázaní pacienti s infuzemi, nejvážněji raněné jsme přesunuli na sál, dva popálené zrovna nakládají do sanitky. Všude jsou najednou uklízeči, kteří z podlahy stírají krev, a já pořád nemůžu uvěřit, že je tak rychle po všem. Najednou se vedle mě objeví Greg, francouzský kolega, který přijel téměř hned po mém telefonátu a s širokým úsměvem se mě ptá: „Tak co, dobrý?“

„Jo, dobrý...,“ odpovídám ještě stále trochu vyděšeně.

„Naštěstí to nebylo až tak velký,“ hodnotí Greg zkušeným okem můj zatím nejintenzivnější životní zážitek.

„Takže tohle nebylo velký? To jako přijdou ještě horší?“ ptám se trochu nevěřícně.

„No jasně, velká hromadná neštěstí počítáme od padesáti raněných výš, těhle bylo kolik, dvacet? usmívá se.

„Jo, tak nějak, ale zatím přesně nevím.“

„Tak jo, večer si můžem sednout, probrat to a pak třeba připravit cvičení pro všechny, abychom příště zvládli i vetší příval. A teď je tu klid, jdem na oběd?"

Oběd? Ta otázka mě vykolejila. Na něco tak obyčejného jsem nepomyslela.

V hlavě mi neustále probíhaly obrazy všech těch zranění, co jsem za dnešek viděla. Neustále jsem v hlavě analyzovala vše, co jsem udělala a jestli jsem to udělala správně. Zároveň na mně doléhal nářek a bolest příbuzných, kteří nedaleko od nás plakali nad mrtvými těly svých blízkých.

Oběd prostě bylo něco tak všedního, že mi to do obrazu celé té tragédie, k níž právě došlo, vůbec nezapadalo. Ale jo, Greg má pravdu, dáme si oběd. Úplně obyčejný normální oběd, protože tohle je tady v Jemenu úplně obyčejný normální den.

---

Zprávu jako první otiskl deník MF Dnes.

Příbuzné články a publikace