„Najednou se z rádia opět ozývá kód k opuštění místa. Stačím ještě vynést dívku ven a položit ji i s infuzí za náklaďák, do stínu. Snad se budeme moci vrátit.”

Jitka KosíkováDětská zdravotní sestra
10. červenec 2016

V extrémních podmínkách u severovýchodních hranic hranic Jordánska se Sýrií uvázly desetitisíce lidí. Přinášíme svědectví přímo z místa od naší spolupracovnice zdravotní sestry Jitky Kosíkové, které zachycuje situaci v červnu, kdy se tam Lékaři bez hranic ještě mohli dostat. Organizace minulý týden vyzvala, aby byla okamžitě obnovena humanitární pomoc pro tyto lidi a byla jim poskytnuta mezinárodní ochrana.

Po jednom návratu sedíme u večeře a já se ptám Daniela, jaký byl jeho den v kanceláři. Všichni ostatní jsme se totiž právě vrátili z Rubakanu. To je to místo, kam jezdíme, nebo vlastně vojenská základna poblíž něho. V angličtině se mu říká „berm“, v češtině je to asi něco jako násep. Dan odpovídá, že jeho den byl tak nějak „uneventfull“. Přeloženo: nic zvláštního se nestalo. Asi poznáte, že Daniel je Brit. Kdo jiný by použil takový výraz. No, musím říci, že od té doby uběhl týden a celý se nesl v duchu úplného opaku. A myslím, že i pro Daniela.

Poslední týden jsme mohli strávit v „bermu“ vždy jen maximálně dvě hodiny. To není nic moc. Pacientů je vždy více a ani jednou jsme nestihli ošetřit všechny. Pomáhám s převazy. Je tu plno dětí s modřinami a tržnými ranami. To je po včerejších nepokojích. Zase se házelo kamením a tyto děti to odnesly. Kameny jsou tady ostré a tak některé mají tržné rány na hlavě nebo v obličeji. Dnes se nám při zavírání nepodařilo udržet uzavřený vstup a všichni lidé se nahrnuli dovnitř. Prostě chaos.

Z davu ke mně přistupuje žena, může být tak stará jako já, dává mi pusu na tvář a bere mne za ruku. V arabštině mi děkuje. Dnes se na ní ale řada nedostala. Říkám, ať přijde zítra, že tu také budeme. Ty její oči. Ukazuje na nebe a říká „pět“ a přitom ukazuje jako že jí. Rozumím tomu správně, že pět dní nejedla? Nevím. Snad přijde zítra.

Přišla. Ráno mne tahá za rukáv, objímá mne a líbá na tváře a na pusu. Dnes ale nemám moc času a doufám, že jí s jejím zdravotním problémem pomůžeme. Na mne už venku čeká jiná žena. Je jí patnáct a rodina jejího manžela jí bije. Takovýchto mladých žen je tu spousta. Přicházejí s modřinami a podlitinami. Většinou přišly o celou rodinu, nemají nikoho, a tak se s nimi nějaký muž ožení. 

Za chvíli už na mne mává jeden z našich doktorů, posílá ke mně otce, který nese v náručí svou dceru. Je jí asi deset. Je lehce dehydratovaná a přehřátá. Není divu. Teplota po obědě v posledních pár dnech leze až někam ke 45 až 48 stupňům. Navíc vlhkost je tu tak asi 1 %. No… možná je větší, ale i tak mám pocit, že mám hlavu v nažhavené troubě. Divím se, že takových pacientů nemáme víc. I tak je jich ale dost. Děti, dospělí. Navíc je čas ramadánu a i v těch hrozných podmínkách tady někteří dospělí ramadán dodržují, tedy nejedí a nepijí.

Najednou se z rádia opět ozývá kód k opuštění místa. Stačím ještě vynést dívku ven a položit ji i s infuzí za náklaďák, do stínu. Snad se budeme moci vrátit. Ještě jsme stihli zavřít náklaďáky, necháváme je na místě a v ostatních autech odjíždíme kousek dál. Daniel je dnes šéf a po několika telefonátech a ujištěních se jako tým rozhodujeme, že dnes ještě zůstaneme a budeme pracovat. Vždyť jsme tu asi jen hodinu. Ještě máme čas a pacientů je tu víc než dost. Kolem nás vše plyne pomalu. Jako kdyby se něco chystalo. Přichází někdo z Červeného kříže. Stojím s Danielem před plotem a dáváme se s ním do řeči. Obdivuje, jak to máme zorganizované. Já na to: „No, já tu vidím pořád ještě nedostatky, ale je fakt, že nám to funguje“.

V tom se ozve střelba. Vidím jen, že je to hned vedle nádrží na vodu. Kousek od nás. Vlastně ani nevím, co dělám, ale najednou podávám dvě malé děti Husseinovi do zákopu za val, který je hned za našimi náklaďáky. Kolem mne je ještě několik dětí. Ani nevím, kde se tu vzaly. Drží se mne za kalhoty. Všechny křičí. Podávám jedno po druhém Husseinovi. Nakonec ještě skáču dolů já. Ohlédnu se a vidím ještě asi osmileté děvče. Podávám jí ruku a v tom mi do náruče skáče asi čtyřletý kluk.

Běží hlava nehlava, má zelené triko, pusu dokořán (jak křičí), a jeho velké hnědě oči… Tolik strachu jsem ještě v žádných neviděla. Drží se mne kolek krku a já si s ním sedám na zem. Najednou mám několik dětí kolem sebe. Ještě vidím, že tu jsou i ostatní z týmu. Jediné, co mohu dělat, je všechny kolem sebe držet. Teď mi dochází, že to je sice střelba do vzduchu, ale oni už zažili horší. Mají strach. Je úplně hmatatelný.

Celé to trvá jen chvíli. Slyším povel: „Všichni do auta“. To znamená, že musím tohohle kluka v zeleném triku pustit a nechat ho tu. Dnes je to tu nejtěžší. Ta minuta našeho objetí pro něj byla chvílí bezpečí v tomhle chaosu. Ale musím jít. Dobíháme k autu skoro současně a já jen Danielovi ukazuji, že naše auto je kompletní a jedeme. Zastavujeme kousek dál a pozorujeme, co se děje.

Neuvěřitelné. Chlapík, co nám pomáhá organizovat lidi, stojí před lékárnou a hlídá ji, aby se nic neztratilo. To se vám chce radostí brečet, když vidíte, že se najdou lidé, kteří budou pomáhat, i když sami kolikrát potřebují pomoc. Všichni odjíždíme na vojenskou základnu. Každému z nás se honí hlavou jistě něco jiného. Všichni jsme bez fyzické újmy, a celkem to vypadá, že i bez újmy na duši. Ta se ale ještě může objevit.

Jsem zvědavá, jestli někdo z místních tuhle práci vzdá. Sice o celé situaci vědí a jsou si vědomi, že se něco podobného může stát, ale je rozdíl to zažít anebo o tom jen slyšet. Na každý pád bych dnešní den zakončila prohlášením univerzálně pravdivým: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“

Zobrazit větší mapu

Příbuzné články a publikace