{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Nekonečný exodus syrských uprchlíků: „Utíkali jsme už tolikrát“
Mohamed pochází z Dereku, kurdského města na severovýchodě Sýrie. Usadil se v Damašku, kde pracoval jako řidič minibusu. Je otcem čtyř dětí, nejmladší z nich ještě neumí chodit. Mohamed uprchl s rodinou z Damašku v roce 2013 – v zemi zuřila válka a žít ve městě bylo čím dál nebezpečnější.
Stejně jako tisíce dalších Syřanů kurdského původu se Mohamed s rodinou nakonec dostal do iráckého Kurdistánu a usadil se v uprchlickém táboře Domíz, který je momentálně útočištěm více než 40.000 lidí.
Pomoc poskytovaná syrským uprchlíkům žijícím v táboře byla během léta drasticky snížena, hodnota poukázky na jídlo klesla z 31 na pouhých 10 dolarů. Každý den se mnoho rodin chystá vydat do neznáma, opustit tábor a dostat se do Evropy. Doufají, že tam najdou trvalejší bezpečí a možnost znovu vybudovat svůj život.
„Vůbec mě netěší, že musím odejít. Kdybych mohl, raději bych zůstal tady, se svými rodiči. Ale opravdu nemáme na vybranou,“ vysvětluje Mohamed. „Až do srpna jsme mohli počítat s poukázkami na jídlo, díky kterým jsme přežívali, ale tahle pomoc se zastavila a už nemáme vůbec nic. V létě jsem pracoval u jednoho farmáře, čestného člověka, s nímž se dobře znám. Pracoval jsem tvrdě, sám farmář o mně říkal, že jsem výborný řidič traktoru. Měl jsem dostat výplatu, až prodá úrodu. Jenže farmáři se ji prodat nepodařilo, takže mi řekl, že mi nemůže zaplatit. Vím, že říkal pravdu.
Ale jak mám teď uživit rodinu? Půjčil jsem si hodně peněz, abychom se mohli přestěhovat ze stanu do skutečného cihlového domu. Stavbu jsem dokončil teprve před pár týdny. Sotva jsme v něm začali spát a už bychom ho měli opustit. Nikdo z nás nemá chuť odejít, ale tady už to dál nejde.
Život v Damašku byl příjemný. Když jsem měl volno, často jsem chodil s dětmi do parku. Zbožňovaly to. Od našeho příchodu do Domízu se mě pořád ptají, proč už nechodíme do parku. Ale tady žádný park není, jen nekonečný prach. Tvrdě jsem pracoval, abychom mohli vyměnit stan za dům. A teď ho musím prodat, abych splatil dluh. Spousta syrských Kurdů žijících mimo tábor je ochotná zaplatit velkou částku, aby se do tábora dostali, neplatí se tu nájem ani poplatky za elektřinu a vodu.
Jenže až splatím dluh, už mi nezbyde skoro nic na zaplacení převaděčům. Zkrátka uvidíme, jak to všechno bude. Půjdeme spolu s ostatními a budeme doufat v trochu štěstí. Budeme cestovat s dalšími rodinami, mezi nimiž jsou i naši příbuzní. Cestovat sám je příliš nebezpečné. Mnoho ostatních lidí tu čelí stejným potížím a také se připravují na odchod. Moji příbuzní čekají jen na to, až najdu kupce pro svůj dům.
Má sestra chce, aby její dcera pokračovala ve studiích. Její manžel odešel před dvěma týdny, ale uvěznili ho v Maďarsku. Několik dní jsme o něm neměli žádné zprávy, nevěděli jsme, kde je ani co se mu stalo. Teprve když jeden z převaděčů podplatil strážného, dozvěděli jsme se, že ho propustili.
Lidé zůstávají v kontaktu díky aplikaci WhatsApp. Vždycky má nějaká rodina telefon a sdílí ho s ostatními. Když jsme opouštěli Sýrii, vzali jsme si jen velmi málo věcí.
Tentokrát si vezmu jen USB flash disk se všemi našimi fotkami. Jaké vzpomínky a suvenýry bych si asi tak mohl vzít s sebou po rocích života ve stanu?
Utíkali jsme už tolikrát, že moji rodiče odmítají odejít znovu. Představa, že je tu mám nechat, mě děsí. Nemám chuť odejít, mám strach o svou rodinu. I kdybychom dojeli do Turecka a dozvěděl bych se, že je tu práce, vrátím se zpátky.“