Komfortní zóna

Dny na misi Lékařů bez hranic jsou dlouhé. Začínáme v 6:45 ráno poradou týmu. V tuhle dobu je teplota nejnižší za celý den – 38 stupňů Celsia. Než porada skončí (kolem 7:15), všichni už se koupeme v potu. Říkám „koupeme“, ale opravdu jsme celý den doslova promáčení. Najednou si uvědomuju každý pór svého těla. Pokud máte takové štěstí a dostanete se ke studené vodě, chutná vám jako luxusní sklenička Châteauneuf-du-pape

Nejvíc se těším na noční sprchu. Než si ji ale dopřeji, budu muset překonat strach z obrovských (i když ne jedovatých) pavouků, kteří číhají v rozích umýváren. Je to vážně boj. Jednou jsem slyšela, že život začíná tam, kde končí komfortní zóna. Zdá se, že já letím prvním třídou. 

Jednoho dne jsem navštívila lůžkové oddělení terapeutického výživového centra, kde se léčí těžce podvyživené děti. Nelze popsat, jaké to je koukat do očí dvouletého miminka, které má na kostech jenom kůži. Viděla jsem fotky a dokumenty. Nic z toho se ale nepřibližovalo tomu, co jsem spatřila v těchto dětských očích. Byly skelné a koukaly do ztracena, zatímco by měly zářit a zvědavě pokukovat po všem, co je obklopuje.

Ano, život v terénu není nejjednodušší. Pracujeme šest až sedm dní v týdnu, dvanáct hodin denně. Vypotíme všechno, co vypijeme. Jsme vzhůru od pěti hodin, náš trávicí systém se tu a tam přemění v ubytovnu pro améby. Jenže když den skončí, máme přístup k vodě, jídlu a moskytiérám, které nás chrání před všemožným hmyzem hemžícím se v ložnicích a stanech. Celkově vzato – máme docela štěstí. Tohle jsou ale základní prostředky, ke kterým by měl mít přístup každý, hlavně děti. Pomyšlení na tyhle vážně podvyživené děti, které bojují s tím, aby přežily v extrémním horku, je srdcervoucí. Upřímně, je to nepřijatelné.

Před nějakým časem se v dětské nemocnici rozbil generátor. Tak jsme jim dali náš. Od té doby používáme jenom malý generátor, který zásobuje celou základu Lékařů bez hranic. Během dne ho musíme dvakrát až třikrát vypnout, aby si odpočal. Proto nemáme přístup ke studené vodě. Větráky, které dělají noci snesitelné, jsou často vypnuté. Přesto přese všechno tým Lékařů bez hranic pracuje po celý den v ukrutném pětačtyřicetistupňovém vedru. Provozujeme mobilní kliniky pro děti, zajišťujeme lepší přístup k čisté vodě, stavíme latríny a děláme mnoho dalších věcí. Jsem moc vděčná a hrdá, že jsem součástí tohoto týmu!

Vědomí, že mohu pomoci lidem v nouzi a trochu vylepšit a projasnit život těchto dětí, mi pomáhá přežít tyto horké čadské noci.