Súdán: Pomáháme, i když to nikoho nezajímá

Jason Rizzo působil pět měsíců jako náš projektový koordinátor v Súdánu. Byl u toho, když do země začaly proudit první tisíce lidí na útěku před boji v etiopském regionu Tigraj. Jeho úkolem bylo zjistit, co potřebují, a pomoci. Jak si s touto obrovskou výzvou poradil?

„Můj Bože,“ šeptal sám k sobě šokovaný lékař Balah, když se naše dodávka, naplněná léky a zásobami, konečně zastavila. Bylo 16. listopadu (2020 – pozn.) a přijeli jsme do malé, prašné vesnice Hamdayet, vklíněné mezi hranice Súdánu s Eritreou a Etiopií. Před námi ležely tisíce uprchlíků, kteří právě utekli z etiopského regionu Tigraj. Neměli nic, jen tvrdou, písčitou, súdánskou zemi pod sebou a stmívající se nebe nad sebou.

Příležitostně se velké skupiny o stovkách lidí zvedaly a chodily hledat jídlo, vodu, přístřeší nebo jen gram lidského soucitu. Byl to chmurný obraz krize, který vyžadovala okamžitou humanitární pomoc. Je neuvěřitelné, že ani o šest měsíců později uprchlíci ve východním Súdánu nemohou sehnat základní věci a žít důstojně. Pomoc, kterou dostali, zoufale nestačí.

Jako koordinátor projektu Lékařů bez hranic v Hamdayet jsem měl teoreticky jednoduchý, ale prakticky hodně náročný úkol: zjistit akutní zdravotní a humanitární problémy uprchlíků i místních obyvatel a pomoci je vyřešit. Každý z těch tisíců lidí ale potřeboval pomoc. Nevěděl jsem, kde začít.

„Víte, kdy pojedeme do Um Rakuby?“ ptá se mě mladý muž. Má na mysli první trvalý tábor, který vyhradila súdánská vláda pro nově příchozí uprchlíky. „Nejsem si jistý,“ odpovídám a snažím se u toho napsat zprávu na WhatsApp vedoucímu mise a vedoucímu lékaři.

Dozvídám se, že mladý muž je z Humery, asi sedm kilometrů od hranic s Etiopií. „Slyšel jsem, že Humera je pěkné město,“ říkám mu a pak dodávám téměř bezmyšlenkovitě, „tedy, bylo pěkné město.“

Sotva je dořeknu, už těch slov lituji. Nechávám telefon telefonem a vidím, jak se mladíkovi do očí derou slzy. „Moc mě to mrzí… nemyslel jsem to tak…,“ snažím se najít marně způsob, jak vrátit zpět, co jsem řekl. „Ano, bylo pěkné,“ reaguje mladík, „ale nemůžu se tam vrátit. Nevím, kdy se budu moct vrátit, jestli vůbec.“

V následujících dnech a týdnech i další lidé vysvětlují, proč se nemohou vrátit domů. Vyprávějí mi tragické osudy lidí, kteří zažili masakry, zatýkání, obtěžování, bití, znásilnění a kteří byli zranění a ponecháni smrti napospas na ulicích a v nemocnicích. Říkají, že i ti, kteří se vyhnuli tomu nejhoršímu, se nesmějí podle nařízení svobodně pohybovat nebo mluvit rodným jazykem.

Šok a vděčnost

Na samém začátku, po příchodu do Súdánu, převládl mezi uprchlíky druh křehkého a napjatého klidu. Byli stále v šoku, zoufalí a truchlili nad ztrátou své rodiny, komunit a domoviny. Byli ale také hluboce vděční místním súdánským obyvatelům, kteří tigrajským sousedům otevřeli dveře do svých domovů i srdcí. „Není ani jedna súdánská rodina, která by doma nehostila uprchlíka,“ pověděl mi vůdce jednoho sousedství v Hamdayet.

Jako Lékaři bez hranic jsme vyslali zdravotníky podél řeky Tekeze a na další místa, kudy uprchlíci procházeli do Súdánu, aby mohli zkontrolovat jejich zdravotní stav, včetně výživy. Vyslali jsme traktory, aby nabraly vodu z řeky, ošetřily ji chlórem a distribuovali ji po celé vesnici. A začali jsme podporovat malé zdravotnické zařízení na hlavním trhu. Zdravotníci od nás i ze súdánského ministerstva zdravotnictví tam poskytovali konzultace a další zdravotnické služby uprchlíkům i místním obyvatelům.

Pomáhejte s námi lidem na útěku po celém světě

DARUJTE

Náš tým se skládal z lékařů, sester, porodních asistentek, farmaceutů, logistiků, osvětových pracovníků, překladatelů a mnoha dalších, uprchlíků i Súdánců. Hodně zaměstnanců z řad uprchlíků přivítalo práci u nás i proto, že jim odvedla myšlenky od nespočtu starostí. Jeden z našich logistiků nebyl už několik měsíců v kontaktu se svou ženou v Tigraji. Netušil, jestli je mrtvá, nebo stále žije. Další přišel o většinu svých úspor, když mu vyrabovali a zničili soukromou lékárnu. Jiní si dělali starosti, kdy a jak dostudují, protože jim pozastavili studia na vysoké škole. Ale nikdo z nich se v práci nezastavil a súdánští kolegové jim vyjadřovali podporu i soucit.

Přesto všechno, co jsme udělali a stále děláme, je toho pořád spousta potřeba. Do Hamdayet dále proudí uprchlíci, i když v menších počtech než předtím. Pomoc se přesunula do stálých táborů, tím pádem lidé v Hamdayet nemají ani ty nejzákladnější věci. Chybí, nebo vůbec nejsou k dispozici karimatky, deky, přístřeší, vhodné jídlo i nezbytné informace, které by lidem umožnily vědomě se rozhodovat. To samé platí pro speciální služby a bezpečná místa pro péči o děti bez doprovodu, seniory, lidi s postižením a další zranitelné osoby. Navzdory volání o pomoc má mnoho uprchlíků pocit, že to nikoho nezajímá.

…

Po pěti měsících opouštím Súdán a obávám se víc než kdy předtím o budoucnost lidí prchajících z Tigraje. Myslím na jejich osudy, slzy i odolnost a uvědomuji si, že jejich boj ve východním Súdánu nebude trvat věčně. Hon za základními věcmi nutnými k přežití a důstojnému životu jednou skončí. Jak se mezitím zachováme, ukáže, jací jsme a zda se vidíme jako humanitární pracovníci i jako mezinárodní společenství, které se zajímá… nebo také ne.

Blog byl pro účely českého překladu upraven.