© MSF/Louise Annaud
12 Jun 18 12 Jun 18

Boj s ebolou v terénu je závod s časem

Paul Jawor, expert Lékařů bez hranic na vodu a sanitaci, se nedávno vrátil z provincie Equateur v Demokratické republice Kongo. Paul pracoval v odlehlé vesnici Iboko a jejím okolí, kde byly potvrzeny případy eboly. Popisuje, jakým výzvám čelí týmy Lékařů bez hranic v přední linii boje proti aktuálnímu šíření nemoci.

„Do města Mbandaka jsme přiletěli ráno 20. května. Mbandaka je hlavní město provincie, kde se začala šířit ebola. Ve městě bylo hlášeno několik případů nemoci, a proto tady Lékaři bez hranic otevřeli centrum pro léčbu eboly. Úkolem našeho týmu bylo ale zahájit intervenci ve vesnici Iboko a jejím okolí. Je to odlehlá vesnice ležící zhruba 120 km jižně od města Mbandaka, kde byl právě potvrzen případ pacienta nakaženého virem ebola.

Závod s časem

Na další dva dny nebyla volná žádná helikoptéra, takže jsme se hodinu po přistání vydali na cestu třemi půjčenými auty plnými veškerého možného materiálu a vybavení, které jsme obstarali. Při epidemiích jako je tato, je to závod s časem, protože jeden člověk s příznaky eboly může každý den nakazit několik dalších lidí. Nejlepší způsob, jak zvládnout epidemii, je co nejdříve začít s potřebnými opatřeními. Závod odstartoval.

Pracovníci Lékařů bez hranic míří doprovázeni mladými vesničany k vesnici poblíž Iboko, kde se nachází člověk s podezřením na ebolu. © Paul Jawor / Lékaři bez hranic

Byla to dlouhá cesta. Do vesnice Itipo, která leží na trase a kterou také zasáhla epidemie, jsme dorazili pozdě v noci. Měli jsme už za sebou technické problémy a opravu několika rozbitých dřevěných mostů. Jedno auto dokonce sjelo z mostu a trvalo nám hodiny dostat ho v té tmě zpátky na cestu. Noc jsme strávili ve stanech na terase kláštera. Ráno jsme se vydali dál do Iboko, což byly další dvě až tři hodiny cesty.

Iboko je vesnice plná chatrčí z trávy, s kostelíkem uprostřed. Funguje tady nemocnice, která slouží širokému okolí a množství okolních vesnic. Mí kolegové se setkali s vůdci místní komunity a mluvili s nimi o tom, proč jsme přijeli. Vysvětlili jim, že se budeme snažit zvýšit povědomí o ebole, o způsobech jejího přenosu a hygienických opatřeních, která je třeba dodržovat v rámci prevence nemoci. Vesničané nás vřele přivítali, ale všimli jsme si, že měli z nemoci velký strach.

Centra pro boj s ebolou

Přijal jsem několik místních pracovníků a začali jsme pracovat na prvních úkolech: vybudovat izolační oddělení s vlastní latrínou, sprchou, místností na převlékání a prostorem pro odpad. Toto oddělení jsme vybudovali v opuštěné budově s pěti místnostmi blízko zdravotnického centra. Stihli jsme to za 24 hodin. Pak jsme hned mohli začít přijímat pacienty s podezřením na ebolu, provádět krevní testy na virus a poskytovat péči.

V případě potvrzení viru by pacienti museli být převezeni do centra pro léčbu eboly v Bikoro. Našim cílem ale bylo vybudování centra pro léčbu eboly přímo v Ibiko. Proto jsme během následujících dnů začali se stavbou centra se 13 lůžky, jejichž počet by se v případě potřeby mohl zvýšit až na 26 lůžek.

Místní komunitní pracovníci procházejí školením týkajícím se eboly. © Louise Annaud/Lékaři bez hranic

Vybudování centra pro léčbu eboly není jednoduché; je třeba pečlivě ohlídat veškerá možná rizika, aby se zabránilo křížové kontaminaci mezi pacienty (jak těmi s podezřením na nemoc, tak těmi s potvrzenou nemocí), zdravotníky, rodinami pacientů a lidmi žijícími v okolí.

Komunikace s komunitou

Velkým problémem boje proti šíření viru je to, že i navzdory našim osvětovým snahám v místních komunitách nechtějí lidé s příznaky eboly vyhledat pomoc a nechat se vyšetřit. Někteří bydlí daleko od centra pro léčbu eboly a raději zůstanou doma. To ale může být nebezpečné pro lidi, kteří se o ně starají. Ti se totiž mohou velice snadno nakazit a mohou se stát dalšími pacienty.

Jedna žena s potvrzenou ebolou zemřela ve vesnici Bobale vzdálené 19 km od Iboko poté, co se rozhodla zůstat doma. Jakmile jsme se o tomto případu dozvěděli, rozhodli jsme se okamžitě do vesnice odjet, abychom zajistili, že se s velice infekčním mrtvým tělem bude zacházet s nejvyšší opatrností a přitom s respektem k místním zvykům. Do vesnice jsem se vydal s jedním kolegou z Lékařů bez hranic a se zástupcem Červeného kříže.

Když jsme přijeli do Bobale, byla už tma. Měl jsem vydezinfikovat ženin dům a její tělo vložit do ochranného vaku, ve kterém bude uložena do zapečetěné rakve vyrobené místními. Kvůli tmě ale nebylo dobře vidět, takže jsme nemohli bezpečně vejít do domu. Hrozilo riziko, že si protrhnu ochranný oděv o nějaký ostrý předmět. Tak jsme se rozhodli akci odložit na ráno.

Dezinfekce ochranných obleků po kontaktu s ebolou. © Louise Annaud/ Lékaři bez hranic

Trvalo mi hodinu, než se mi podařilo vystříkat celý dům a vydezinfikovat tělo s úctou k zemřelé. Pod ochranným oblekem jsem byl úplně zpocený. Všechno to sledoval manžel mrtvé ženy, který měl na sobě taky ochranné pomůcky. Pak jsem sesbíral oblečení, prostěradla a další věci, které mohly být infikovány, vložil jsem je do pytle a postříkal chlórem. Pytel jsme vzali s sebou do centra pro léčbu eboly v Iboko a spálili ho. Musíme být pořád obezřetní a dělat všechna možná opatření, abychom zabránili šíření nemoci.

Před několika dny jsem z Demokratické republiky Kongo odjel a v boji proti ebole tam pokračují moji kolegové z Lékařů bez hranic. Největší výzvou je přimět lidi, hlavně v těch vzdálených oblastech jako je Iboko, aby hledali pomoc v léčebných centrech. Naším úkolem je zajistit, aby lidé věděli, jak se mohou proti šíření této nemoci ochránit.”

{{{ labels.morehistories }}}