06 Pro 19 06 Pro 19

Sex, nemoci, stigma a Jižní Súdán

Představte si, že se na veřejnosti začnete s úplně neznámým člověkem bavit o sexuálně přenosných nemocech. A teď si představte to samé v cizí zemi, kde se mluví jiným jazykem a panují tam jiné kulturní zvyklosti. Osvětová pracovnice Elizabeth Wait z Británie zjistila, že Jižní Súdán je plný překvapení…

První obrázek o Jižním Súdánu jsem si udělala z popisu mé práce pro Lékaře bez hranic. V něm stálo, že „pozice vyžaduje vysokou míru kulturní vnímavosti”. 

Představovala jsem si, jak budu pečlivě plánovat každodenní konverzace a budu muset měnit své západní způsoby. Pak jsem si přečetla instrukce před vysláním na misi: „Je třeba oblékat se konzervativně.“ V duchu jsem viděla ženy v šátcích, pravidelné svolávání k modlitbě z vysokého minaretu místní mešity a omezený kontakt mezi muži a ženami na veřejnosti...

Příjezd do Jižního Súdánu

Ve městě Bentiu se opravdu nachází mešita, a to uprostřed trhu Khalibalek, kde místní stojí fronty na sušené ryby a čerstvé maso. Jinak ale byla většina mých představ úplně mylná. 

Hned po příjezdu jsem zjistila, že Jižní Súdán je převážně křesťanský. Komunita ve městě Bentiu je však integrovaná. Město leží v nejsevernější provincii země a je těžké si nevšimnout vlivu muslimského Súdánu na severu. Hodně stánků a malých obchodů na trhu Khalibalek provozují a vlastní súdánští obchodníci. 

V Bentiu jsem měla za úkol řídit kampaň na rozšíření povědomí o sexuálně přenosných infekcích (STI) a zánětech močových cest (UTI).

Zbavování se předsudků

Představovala jsem si, že budou probíhat intimní rozhovory v soukromí, za zavřenými dveřmi, muži a ženy zvlášť. Ale i v tom jsem se mýlila.

Bentiu se vzpamatovává z mnoholetého konfliktu a znovu se zalidňuje. Ve městě to žije nejen díky přílivu obyvatel a obchodu. Brzy jsem zjistila, že jeho obyvatelé dokážou otevřeně probírat intimní otázky sexuálního a reprodukčního zdraví. Vůbec se nestyděli ani se nebáli. Naopak, s nadšením kladli spoustu otázek a rozebírali detaily témat, o kterých jsem si myslela, že jim bude trapné mluvit.

Mluvme o sexu

Týmu Lékařů bez hranic složenému z místních zdravotníků, se kterým jsem pracovala, se podařilo i v rušném prostředí velice rychle vytvořit atmosféru důvěry. Dvanáctičlenný tým uměl navázat hovor s kýmkoliv na jakékoliv téma, bez ohledu na to, jak nepříjemné nebo stresující to bylo.

Tým Lékařů bez hranic v Bentiu, Jižní Súdán. © Elizabeth Wait

Často jsem viděla členy týmu, jak sedí vedle zákazníků popíjejících čaj na místním trhu, jak se krčí vedle prodavačů mléka nebo jak na vládních úřadech zaujatě debatují o sexuálně přenosných infekcích a zánětech močových cest.

Rozdílné kultury

To se naprosto lišilo od britského univerzitního města, z kterého pocházím. O sexuálně přenosných nemocech se mluvilo s rozpaky a tajně. Rozhovory se odehrávaly za zavřenými dveřmi. Otevřenost nebo upřímnost ohledně tohoto tématu byly nevídané. Místo toho se studenti styděli, cítili se zranitelní a často také neříkali úplnou pravdu.

Kolektivní zodpovědnost

Moje zkušenost z města Bentiu byla neporovnatelná. Lidé o tématu hovořili otevřeně a detailně. Bylo znát, že cítí kolektivní zodpovědnost za vymýcení těchto nemocí.

Naši terénní pracovníci pořádali školení pro místní komunitní vůdce. Hodně mě překvapilo, když si během něj stoupnul jeden vysoce respektovaný muž a upřímně vyprávěl o tom, „když onemocněl kapavkou”.

Upřímnost, s jakou o své zkušenosti mluvil, byla velice potřebným, progresivním krokem v boji proti častým stigmatům spojeným se sexuálně přenosnými nemocemi na Západě i tady.

Dostat zdravotní péči k lidem

Můj tým používal při práci v komunitách stejně osobitý přístup. Šlo jim o to, aby se všem trpícím dostalo zdravotní péče a tiše přesvědčovali pacienty, aby přišli na kliniku. Uměli se vypořádat s obtížnými a mnohdy pro lidi trapnými podrobnostmi (bílý výtok, bolest při močení, vředy a zápach) a vždy byli důslední.

Často jsem viděla naši pracovnici, jak mluví o používání kondomu nebo o následcích rizikového sexuálního chování se skupinou mužů na trhu. Když jsem se zeptala svého kolegy, jak zdejší vnímají to, že s nimi tohle probírá žena, odpověděl, že „místním se to líbí”.

Vyprávění příběhů

Inspirovalo mě také, jak kreativní můj tým uměl být v práci.

Muži na pastvě dobytka převrátili plastové kbelíky a sedli si na ně a ženy se shromáždily u místního vrtu, aby si můj tým vyslechli.

Kolegové vždy vyprávěli různé příběhy, aby tato biologická a zdravotní témata přiblížili posluchačům. Příběhy začínaly scénami pasení dobytka nebo tím, jak žena sbírá dříví. Uzpůsobovali je tak, aby přesně odpovídaly odlišným cílovým skupinám. Ať už mluvili o starší ženě sbírající rákosí v bažinách, nebo o dospívajícím chlapci ve škole, hlavní bylo, aby si různí členové komunity dokázali představit v příběhu sami sebe a podle toho jednat.

Lidé z celé oblasti měli velký zájem poslechnout si, co náš tým povídá, a zhlédnout doprovodné živé vystoupení. Výbuchy smíchu, úsměvy a nadšené zapojení posluchačů nebylo potřeba překládat.

{{{ labels.morehistories }}}