Nejtěžší jsou ty chvíle, kdy se člověk musí naučit, že víc už udělat nejde

Rozhovor se zdravotní sestrou a specialistkou na paliativní péči Jitkou Kosíkovou (43) o nejtěžším a nejhezčím okamžiku, o Jižním Súdánu nebo o tom, co spojuje příběhy lidí na útěku.

Nedávno ses vrátila z Jižního Súdánu, kde jsi byla i před pěti lety. Co se změnilo?

Spousta věcí. Zdravotnický a měnový systém, možnost dovozu a vývozu – to vše předtím bylo v plenkách nebo nefungovalo vůbec. Teď podruhé jsem nějaký čas strávila na ministerstvu zdravotnictví. Dostali jsme do ruky koncept zdravotní péče. Je vidět, že mají strategii a představu, jaká chtějí mít zdravotnická zařízení, kdo tam má pracovat a co chtějí poskytovat. Dnes ještě vše nefunguje, ale vizi mají a cestu postupně nacházejí.

Jaká byla spolupráce s jihosúdánskými úřady?

Lékaři bez hranic jsou v Jižním Súdánu součástí preventivního plánu na případnou epidemii eboly. To byla i má práce. Podobné spolupráce jsou strašně důležité. A pokud v momentě jako tenhle – kdy se potkává humanitární a rozvojová pomoc – budeme správně účastni, tak se může podařit, že spoustu projektů pak místním předáme.

Co pro tebe bývá na misích nejtěžší?

Nejtěžší jsou chvíle, kdy se člověk musí naučit, že víc už udělat nejde. Myslím si, že všichni máme tendenci udělat vždy maximum. Ať už tady nebo na misi. Nejtěžší je tohle akceptovat.

Nedávno Lékaři bez hranic obnovili misi ve Středomoří, kde jsi v roce 2016 také působila. Byla tato mise jiná než ty ostatní „na souši“?

No, byla na vodě… (smích) Byla určitě jiná. Jako každá mise to byla práce a svým způsobem dobrodružství. Být ale sestra na záchranné lodi – to je něco úplně jiného. Museli jsme se naučit spoustu pravidel, jak se na lodi chovat, když například vypukne požár a tak podobně. Na lodi nemáte kam utéct.

Jak vnímáš vlnu kritiky, kterou tato mise vyvolala?

Je to těžké. Přijde mi, že není správná atmosféra pro diskuzi na tohle téma. Buď jsou lidé pro, anebo proti. Tato problematika ale není černobílá. Rozumím tomu, že se to některým lidem nelíbí, ale možná je to stejné jako s ebolou. Možná nemají dostatek informací, a tak se tomu brání. Nechtějí přijít o to, co mají. Možná by to bylo jinak, kdyby zjistili, že podělit se s někým o něco znamená dostat mnohem víc než ztratit.

Během svých misí ses potkávala s lidmi na útěku. Jaké to bylo?

Lidské příběhy všech na útěku jsou podobné. A je jedno, jestli pocházejí z Blízkého východu nebo Afriky. Chtějí být v bezpečí a mít kde spát a co jíst. Mluvila jsem se spoustou z nich. U některých jsem měla pochybnosti o jejich plánech do budoucna. Všichni věděli, proč odcházejí. Důvodem mohou být nepokoje, sucho nebo stabilita Evropy. To, co musí absolvovat, už pro některé z nich bylo méně jasné – že se musí naučit cizí jazyk, že to nebude jednoduché. Někdy mi ale připadá, že se jako společnost bráníme něčemu, co se děje a zastavit nejde. Celý svět se mění – tomu se podle mě nezabrání uzavřením hranic. Vygeneruje to něco dalšího, co tu změnu stejně protlačí.

Jaká je tvoje nejšťastnější vzpomínka z mise?

Pro mě jsou to asi chvíle, kdy místním něco necháváme. Když vidím, že se jim dostanou do krve základní pravidla jako dbaní na bezpečnost, dodržování hygieny, respektování pacienta, tak cítím, že je to takhle dobré, že se to posunulo dál.

Přinášíš si zkušenosti z misí do svojí běžné práce v Praze anebo obráceně?

Ano. Pro mě osobně obě mé práce spojují limity a hranice, které jsem už zmínila. Věnuji se paliativní péči, tak cítím, že limit toho, že víc již udělat nejde, se v obou zaměstnáních prolíná.

Co tě v práci pro Lékaře bez hranic nejvíce motivuje?

Když se vytvoří soběstačný systém, který nepotřebuje, abych tam já osobně byla. Můžeme slovo „já“ zaměnit za Lékaře bez hranic. Jde o to vytvořit něco, co je samostatné a nepotřebuje naši asistenci – ať už je to systém, nemocnice nebo nějaká služba.

Rozhovor vyšel v rámci podzimního vydání časopisu Bez hranic. Celý časopis si můžete přečíst v interaktivním prohlížeči ZDE.