Jak jsem se stal jedním z prvních zdravotních ředitelů afrického původu a černé barvy kůže

Bern-Thomas Nyang’wa u nás začal pracovat jako první lékař pocházející z Malawi. Stal se také jedním z prvních zdravotních ředitelů organizace afrického původu a černé barvy kůže. Jeho příklad ukazuje, jak daleko Lékaři bez hranic došli, ale i jak dlouhou cestu mají stále před sebou.

Narodil jsem se ve městě Lilongwe v Malawi jako šestý ze sedmi dětí. Můj dědeček byl lékař a moje starší sestra zdravotní sestra. Přesto jsem jako dítě nejvíc ze všeho chtěl profesionálně hrát basketbal.

V osmdesátých letech vládl v Malawi diktátor Hastings Kamuzu Banda. Založil Akademii Kamuzu, internátní školu, kde jsem studoval. Jeho cílem bylo vybrat dvě až tři děti z každého okresu a vychovat z nich budoucí vůdce Malawi. Škola byla ve spoustě ohledů velmi přísná, ale pozitivní na tom bylo to, že jste opravdu museli překonávat sebe sama.

Měl jsem jednoho velmi inspirativního učitele, pana Harwooda z Británie, který mě učil biologii. Dokázal mě zaujmout a jeho nadšení mně pomohlo pochopit určité souvislosti nejenom ve vzdělání, ale i v životě.

V dětství mě nejvíc ovlivnil můj otec, který zemřel, když mi bylo 18 let. Věřil mi víc, než jsem si věřil já. Nikdy mi nedovolil, abych se spokojil s něčím menším než s tím nejlepším. Plně podporoval můj záměr stát se lékařem. Studium medicíny bylo drahé, ale otec řekl: „Když chceš dělat medicínu, seženeme peníze, abychom to mohli zaplatit a pomohli ti.“

Chtěl jsem pomáhat lidem

V té době nebylo v Malawi mnoho profesí, kde byste mohli měnit svět k lepšímu a vydělat si na slušný život. Proto jsem si vybral medicínu. Chtěl jsem pomáhat především lidem s HIV.

HIV hodně zasáhl jižní Afriku na konci devadesátých let a na začátku nového tisíciletí. Stále neexistovala léčba a průměrná délka života v Malawi byla jen 45 let. Znal jsem hodně lidí svého věku, jejichž rodiče na HIV umřeli.

V roce 1998 jsem začal studovat na lékařské fakultě v Blantyre. V ročníku nás bylo jen 14. Promoval jsem po pěti letech tvrdé práce. Pamatuji si ten pocit úlevy, vzrušení i hrdosti. Byla to opravdu velká chvíle.

Všichni jsme museli absolvovat 18měsíční stáž v malawské Ústřední nemocnici v Blantyre, kde jsme se prostřídali na všech různých odděleních.

Pracovali jsme pořád, někdy i 72 hodin v kuse, a nedostávali jsme za to téměř žádné peníze. Mimo nemocnici jsem neměl skoro žádný život. Když na to ale vzpomínám, uvědomuji si, že jsem se toho hodně naučil během těch měsíců, kdy jsem byl opravdu na hranici svých sil.

Foto: Bern-Thomas Nyang’wa

Bern (první zprava) se svými spolužáky na lékařské fakultě v Blantyre, Malawi.

Ráj pro lékaře

Během posledních měsíců své stáže jsem poprvé uslyšel o Lékařích bez hranic. Otevřeli projekt pro léčbu HIV v nedalekém Chiradzulu a potřebovali někoho, kdo by nahradil jednoho z jejich lékařů.

O Lékařích bez hranic jsem toho moc nevěděl, takže jsem si představoval, že u nich budu pár týdnů pracovat a vydělám nějaké peníze. Ale když jsem k nim přišel, zjistil jsem, že je to v podstatě ráj pro lékaře.

V Ústřední nemocnici v Malawi jste věděli, že 90 % vašich pacientů má HIV. Věděli jste, že léčíte jen akutní onemocnění, se kterým přicházejí, a že za několik měsíců přijdou znovu a domů už se pravděpodobně nevrátí.

V Chiradzulu u Lékařů bez hranic jsem měl k dispozici všechny potřebné léky. Mohl jsem předepisovat antiretrovirotika, která se v té době dala pořídit jen v soukromém sektoru za vysoké částky. Ale jediné, co jsem v našem venkovském zdravotnickém centru musel udělat, bylo předepsat je. Měl jsem všechno potřebné k tomu, abych mohl pacienty opravdu léčit.

Taky jsem měl velice dobrý tým. Společně jsme mluvili o tom, co se děje a co se může zlepšit. Hodně se zajímali o to, co říkám. Zjistil jsem, že jsem první malawský doktor, který pracuje pro Lékaře bez hranic.

Po skončení stáže jsem dostal u Lékařů bez hranic práci. Během následujících dvou a půl let jsem v Chiradzulu léčil stovky a stovky pacientů a poskytl tisíce konzultací.

Zároveň jsem se postupně vypracovával na další pozice v rámci Lékařů bez hranic – lékař, vedoucí lékař a pak zástupce zdravotního ředitele.

Měl jsem za to, že mám všechno k tomu, abych se mohla stát zdravotním ředitelem, ale Lékaři bez hranic mi na rovinu řekli, že tuto práci nemohu vykonávat v Malawi kvůli lišícím se pravidlům pro místní a mezinárodní zaměstnance. Mnoho lidí v Lékařích bez hranic stále čelí těmto strukturálním překážkám při svém postupu. Jediné, co mi zbývalo, bylo dělat tuto práci jinde. I když to jsem to tak neplánoval, musel jsem Malawi opustit.

Na cestě

Nigérie na druhé straně kontinentu představovala velkou změnu. Kultura v západní Africe je velice extrovertní, úplně odlišná od klidné malawské kultury.

Vedl jsem traumatologické centrum v Port Harcourt. Tamní tempo bylo velice rychlé. Museli jste se rozhodovat okamžitě a vědět, kdy neustoupit. Musel jsem se naučit si dupnout a říct: „Uděláme to takhle.“

Měli jsme příležitost posunout hranice interní fixační chirurgie Lékařů bez hranic. Nemocnice začala být přeplněná, takže jsme museli vymyslet, jak pacienty léčit a bezpečně je poslat domů. Lidé si mysleli, že v takových podmínkách nejde interní fixační chirurgii provádět. My však řekli, že nemáme na výběr, a ukázali jsme, že to jde.

Potom jsem s Lékaři bez hranic jel do Čadu. Tam byly velké bezpečnostní problémy. Došlo tam k incidentu, když na nás v jednom z táborů zaútočili. Bylo to tak traumatické, že jsem se rozhodl tuto zemi opustit, a vydal jsem se do Středoafrické republiky rozjet program na léčbu tuberkulózy a HIV.*

Známka pokroku

Po všech těch letech u Lékařů bez hranic pořád cítím jejich zaujetí. Přátelství a respekt, soustředění, schopnost prosazovat to nejlepší pro naše pacienty. Doufám, že se mi podaří toto zaujetí přenést i do mé nové role zdravotního ředitele (Lékařů bez hranic v Nizozemí – pozn.). Jsem nadšený a poctěný tím, že mi Lékaři bez hranic svěřili tak důležitou práci.

Nemůžu předstírat, že nevím o tom, že se stanu jedním z prvních černých Afričanů, kteří se z pozice místního zaměstnance Lékařů bez hranic vypracovali až na zdravotního ředitele. To samo o sobě je známka pokroku, ale zároveň i toho, jak dlouhou cestu ještě máme před sebou.

Lékaři bez hranic mají mnoho místních zaměstnanců, kteří toho organizace hodně dávají. Na moji pozici se mohli dostat už dávno přede mnou. Dívám se ale s optimismem na současnou snahu uvnitř organizace oceňovat a podporovat růst našich zaměstnanců bez ohledu na jejich geografický původ. Doufám, že k tomu svým dílem přispěji.

Především se těším na to, že opravdu budu moct pomáhat. Přestože je zdravotní ředitel vzdálený od každodenních aktivit Lékařů bez hranic, pohání mě fakt, že cokoliv dělám, pomáhá našim pacientům. A tomu hodlám věnovat veškerou svou energii.

*V anglickém originálu blogu následuje část o autorově životě v Británii a působení na misích zabývajících se léčbou tuberkulózy v centrální Asii a východní Evropě. Tuto část jsme pro potřeby českého překladu vynechali.