© Lékaři bez hranic
14 Květen 21 14 Květen 21

Jak jsem přežil válku a vysídlení

Gatluak Sufarn z Jižního Súdánu pracuje v našem projektu v táboře pro vysídlené osoby v jihosúdánském Bentiu. V blogu popisuje, jak přežil ozbrojený konflikt i úprk z domova a dostal se až k nám.

Narodil jsem se v oblasti Koch ve státě Unity, u prarodičů z matčiny strany.

Po školce jsme si s kamarády hrávali pod velkými stromy. Našimi jedinými povinnostmi bylo nahánět telata na břehu řeky, chodit do kostela zpívat a hrát si na nedalekém hřišti.

Když se můj otec podruhé oženil, přestěhoval jsem se s ním a jeho ženou do města Leer ve stejném státě. Můj starší bratr žil s naší matkou v Jalohu vzdáleném třicet minut chůze. Měli dobytek a kozy. Někdy mě k nim otec o víkendu odvezl na kole na návštěvu.

Měli jsme se dobře, než došlo k tragédii a válka nakonec zasáhla i Leer.  O vojácích se říkalo: „Gor chak, gor kuan ka gor nyam te chang", což volně přeloženo znamená: „Chci mléko, jídlo a dívku z toho domu".

Přišli jsme o všechno, co jsme si nemohli vzít s sebou, včetně otcova velkého rádia. Leer úplně vypálili a vyplenili. Poprvé v životě jsem zažil vysídlení. Bylo mi pět let.

Po prvním vysídlení

Přestěhovali jsme se do Jalohu, ale poblíž byla vojenská základna a dennodenně jsme museli poslouchat rachot střelby z ručních zbraní. Přišel čas se znovu přestěhovat. Trvalo nám šest dní, než jsme se dostali do Ganylielu, místa našeho druhého vysídlení.

V roce 2001 jsme se museli znovu vystěhovat, do dobytčího tábora v lese. Tamní život si pamatuji velmi dobře: pasení dobytka, chytání včel a rybaření.

V dubnu stejného roku jsem se s matkou a sestrou přesunul do uprchlického tábora Kakuma v Keni. Můj otec slyšel, že je tam větší stabilita i nějaká možnost vzdělání. Zůstal jsem tam 14 let.

Konflikt se Súdánem

V roce 2011 jsem do Leeru přijel strávit Vánoce s rodinou. Tesařská dílna byla zavřená, ale jinak se zas až tolik nezměnilo. Děti si hrály na hřišti. Zdálo se, že se ve městě teď žije úplně poklidně.

O dva měsíce později jsem v Keni začal studovat na vysoké škole a krátce poté vypukl konflikt se Súdánem.

Ohniskem se staly hranice našeho státu. Vláda zastavila těžbu ropy, zatímco stíhací letouny s pěchotou bojovaly o kontrolu.

Kvůli úsporným opatřením jsem nedostal stipendium a celý rok nemohl jsem studovat. Byl jsem zklamaný. S lidmi jsem to vzdal a přestal od kohokoliv očekávat pomoc.

Když jsem se dozvěděl, že školící centrum v táboře Kakuma přijímá studenty, přihlásil jsem se na roční kurz elektroinstalace. Vzali mě. Kurz jsem dokončil v prosinci roku 2013. Ten samý den jsem prodal své horské kolo, abych zaplatil cestu domů. Do Džuby jsem dorazil v pátek večer.

Občanská válka

V neděli večer začala občanská válka roku 2013. Měl jsem pocit, že se na mě problémy valí ze všech stran.

Všechny silnice obsadili vojáci. Stačil náznak, že pocházíte z etnické skupiny Nuerů, a popravili vás. V některých čtvrtích chodili od domu k domu a hledali Nuery. Po pěti dnech skrývání jsme se přesunuli na základnu Organizace spojených národů (OSN) v Džubě.

V táboře to bylo jako na přeplněné koleji. Nikdy tam nebylo ticho. S kamarády jsme měli štěstí a našli si práci. Po práci jsem utápěl své pocity v hudbě a filmech. Jen jsem visel na životě a bránil se všem emocím, které by mě přiměly se vzdát.

Sám se svými problémy

Trvalo mi rok, než jsem našetřil dost na to, abych se zapsal ke studiu inženýra elektrotechniky a elektroniky. Když jsem o 22 měsíců později školu dokončil, nechtěl jsem se vrátit do svého rodného státu. Vyvolával ve mně příliš mnoho negativních pocitů.

V táboře v Džubě jsem ale nemohl najít práci. V únoru jsem byl na mizině a moje přítelkyně byla těhotná. Tak jsme se přestěhovali do Bentiu, největšího města ve státě Unity, kde byl také tábor OSN na ochranu civilistů. Naše zavazadla se cestou ztratila a nikdo z mých příbuzných tam nebyl, aby mi mohl pomoci. Zase jsem byl na své problémy sám.

Přinesla nám štěstí

O týden později jsem dostal práci elektrikáře a narodila se mi dcera. Přinesla nám štěstí. Od té chvíle jsem měl další důvod, proč se nevzdat.

Dva roky jsem pracoval na britské vojenské základně v Bentiu, než se objevila práce u Lékařů bez hranic. Byla to pro mě nová výzva, přijal jsem ji a od té doby si ji užívám.

Lékaři bez hranic tady provozují velkou nemocnici, kde nabízejí bezplatnou zdravotní péči, včetně porodnice a akutní chirurgie. Vedu oddělení informačních a komunikačních technologií. Starám se o tom, aby všechny potřebné systémy bez problémů fungovaly.

Můj současný život

Kromě toho jsem tady v Bentiu otevřel dílnu a středisko odborného vzdělávání, kde večer po práci učím.

Teď mám sedm studentů. Účtuji si 5000 SSP (asi 250 Kč) měsíčně. Nepřináší mi to žádný zisk. Přemýšlel jsem, že bych nabídl kurzy zadarmo, ale bylo by pro mě příliš drahé kupovat palivo do generátoru ze svého. Ani nevím, proč si neúčtuji víc, možná je to tím, že sám jsem za kurz v Katukamě nic neplatil.

Budoucnost

Doufám, že jednoho dne budu mít úspěch. Vedle práce pro Lékaře bez hranic chci otevřít prostor, který by fungovalo výzkumné centrum pro kódování a místo pro nadšence, kde by vytvářeeli smysluplné projekty. Místo, kde by bývalí vojáci našli útěchu a cestu k civilnímu životu. Místo pro mladé bez šance na vzdělání, kde by získali nějaké dovednosti, a tak jim pomoct k důstojnému životu. Ale to všechno je otázka budoucnosti.

Teď se konečně můžu v klidu vrátit do Leeru. Už jsme se domluvili na datu. Vezmu s sebou své dvě děti a ženu. Po osmi letech se uvidím se svým otcem.

{{{ labels.morehistories }}}