Násilí v Pieri: Věděl jsem, že se musíme připravit na nejhorší

Náš lékař Istifanus Chindong Damulak popisuje svou osobní zkušenost s boji, které se odehrály letos v květnu kolem města Pieri v Jižním Súdánu. Zemřelo při nich více než 200 lidí, včetně našeho místního kolegy, a dalších 300 osob bylo zraněno.  

„Moje žena dnes ráno porodila a je pořád v nemocnici. Všichni zaměstnanci teď utíkají do bezpečí do buše. Za přistávací dráhou vidím dým z hořících tukulů (pozn. – hliněná kuželovitá chatka).” 

To byla první slova, která jsem uslyšel od vedoucího naší nemocnice. Bylo šest hodin ráno 16. května. Neobvyklý čas na náš pravidelný telefonní rozhovor. Když zazvonil telefon, bylo mi jasné, že nastala krize. 

Řekl mi o bojích, které vypukly v Pieri. Do 7 hodin ráno se ta zpráva dostala do Lankienu, města vzdáleného asi 50 kilometrů. Pracuji tady v nemocnici Lékařů bez hranic.  

Z nemocničního okna jsem viděl, jak před místním úřadem nastupuje několik stovek ozbrojených mladých mužů do vojenských vozidel mířících do Pieri.  

Měl jsem velké obavy o bezpečí našeho tamního týmu. Vrátil jsem se z Pieri do Lankienu před pouhým týdnem. Co se stalo se zaměstnanci, kteří tam žijí? Utekli do buše? Jak? Kam? Nemáme tam žádný bunkr.  

Věděl jsem, že se musíme připravit na nejhorší 

Před dvěma měsíci jsme čelili podobné situaci, takže jsem věděl, že se musíme připravit na nejhorší. Svolal jsem mimořádnou poradu a informoval celý náš tým – zdravotníky i nezdravotníky – že začínáme jednat podle plánu pro hromadná neštěstí. Všichni bychom měli zůstat v pohotovosti a být připraveni kdykoliv zasáhnout, až k nám nevyhnutelně začnou přijíždět zranění.  

Jednalo se ale o jiné než násilí, než se kterým jsme se setkali před dvěma měsíci. Do Jižního Súdánu totiž mezitím dorazila pandemie COVID-19.  

Okamžitě jsem začal přemýšlet, jak dodržíme bezpečný odstup při hromadném neštěstí. V Lankienu jsme měli pacienti s potvrzeným COVID-19 a velmi pravděpodobně už došlo ke komunitnímu přenosu.  

Hned mě napadlo, že musím objednat dostatek chirurgických roušek a ostatních osobních ochranných pomůcek pro všechny zaměstnance, kteří budou ošetřovat zraněné. 

Pohotovost 

V devět večer mě zavolali na pohotovost. Přivezli tam několik zraněných. Rychle jsem tam běžel a hned jsem si všiml šesti pacientů, ležících na podlaze se střelnými ranami. Venku jsem viděl tři vojenské náklaďáky plné zraněných lidí. Všichni volali o pomoc.   

Během několika minut se pohotovost zaplnila zdravotníky. Většina z nich už měla po službě.  

Přijali jsme 20 pacientů naráz. Byli to všechno muži se střelnými poraněními, mnoho z nich bylo závažných.  

Jeden pacient umřel hned po příjezdu, další muž se střelnou ránou na hrudníku umřel o 20 minut později, když jsme mu dávali transfúzi krve. Ze zbylých 16 přijatých pacientů jsme tu noc propustili jen dva.  

Mezi 16. a 20. květnem jsme v nemocnici v Lankienu ošetřili celkem 63 pacientů včetně dvou členů našeho týmu. Všichni utrpěli střelná zranění. Dva dny po útocích se začali vracet někteří zaměstnanci, kteří před násilím uprchli. A co je neuvěřitelné – hned se vrátili do práce v nemocnici. Přijali a ošetřili dalších 19 lidí se střelnými ranami.  

„Moje matka je stará a zůstala s malými dětmi v Pieri, nemohla utéct. Šel jsem jí pomoci, ale obklíčili mě. Několik lidí přímo přede mnou zastřelili. Snažil jsem se některým zraněným poskytnout první pomoc a někdo mi řekl, že krvácím. Dvakrát mě střelili a hodně jsem krvácel. Vzdal jsem to, myslel jsem, že umřu.” 

Jeden z našich zaměstnanců v Pieri 

Smutek a beznaděj 

I potom, co se situace uklidnila, k nám přicházeli další pacienti. Hodně z nich s hnisajícími ranami břicha. V jednu chvíli mě přepadly pocity smutku a bezmoci, protože nebylo, kam je převézt na operaci.  

Kvůli obavám z komunitního přenosu COVID-19 bylo neuvěřitelně těžké pacienty převážet jinam. Viděl jsem, jak se jejich zdravotní stav zhoršuje a nemohl jsem jim nijak pomoci.  

Tato poslední vlna násilí připravila o život více než 200 lidí. A přibližně 300 jich zranila. 

Pro nás to bylo hodně osobní. Jednoho člena našeho týmu během bojů zabili. Ještě před týdnem jsem se s ním viděl a teď už není.  

Bylo to – a pořád je – velké trauma. Tým v Pieri je jako rodina, komunita. Všichni jsou velmi oddaní své práci. Bude chvíli trvat, než se bolest ze ztráty jednoho z nás zmírní.  

Město duchů 

Pět dní po útoku jsem se vydal do Pieri. Město bylo až na několik mužů a mladých lidí vylidněné. Vypadalo jako město duchů. Všechny ženy a děti byly pořád v buši.  

Mluvil jsem s několika našimi zaměstnanci. Toto jsou jejich slova: 

„Bojím se, ztratil jsem ve městě všechny kamarády. V noci nemůžu spát. V práci jsem se cítil lépe, ale jakmile přijdu domů, dostanu strach.” 

„Minulý týden jsem přišel o strýce, někdo ho zastřelil. Tento týden zabili při útoku mého staršího bratra. Teď jsem zůstal sám, nemám nikoho, kdo by pomohl.” 

„Zapálili moje tukulu, ztratil jsem všechno. Utekl jsem jen s tím, co mám na sobě. Nefunguje teď žádný trh, kde bych si mohl něco koupit. Všichni prodejci byli zabiti, když bránili své obchody.” 

„Vyrostl jsem v Keni, nedávno jsem se sem vrátil kvůli této práci. Nikdy v životě jsem nic takového neviděl. Utíkal jsem šest hodin buší. Ztratil jsem boty, natekly mi nohy a teď mě bolí. Chci pryč.“

S takovými událostmi je těžké se vyrovnat.  

Nemůžu zapomenout na to, jak jsem osmi pacientům s vážnými střelnými zraněními břicha zapínal bezpečnostní pásy v malém letadle, které je převáželo do jiné nemocnice.

Všichni měli být na nosítkách, ale ta by v letadle zabrala moc místa, takže by ostatní nemohli být evakuováni. Navíc neexistovala záruka dalšího letu.  

A nemůžu zapomenout na chvíli, kdy se k nám do Lankienu tito pacienti vrátili propuštění a uzdravení. 

Vlny násilí ve státě Jonglei a oblasti Greater Pibor na východě Jižního Súdánu mají obrovské následky pro místní obyvatele. Další boje propukly 15. června 2020, které znovu ohrožují životy všech místních a kvůli kterým tisíce lidí znovu utekly do buše, včetně většiny našich zaměstnanců v Pieri. Museli jsme tam proto přerušit naši zdravotnickou pomoc.