{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Bez domova a bez naděje. Tváře vysídlených lidí v iráckém Dijála
I téměř pět let poté, co irácká vláda znovu získala guvernorát Dijála a boje se skupinou Islámský stát utichly, zůstávají celé rodiny v táborech pro vnitřně vysídlené lidi a bojí se, že se už nikdy nebudou moci vrátit domů.
I když se mnoho lidí do svých domovin už vrátilo, tisíce dalších jsou uvězněny v táborech a nevidí žádnou cestu ven. Důvodů je mnoho: obavy o bezpečnost a svobodu po návratu, extrémní chudoba a nedostatek prostředků k tomu, aby mohli obnovit své zničené domy a zpátky doma přežít.
Bez reálné možnosti vrátit se nebo si v táborech najít práci a bez úspor, které jim dávno došly, jsou tito lidé zcela závislí na humanitární pomoci. Jedna organizace za druhou ale z místa odchází a vzrůstají obavy, že se tábory zavřou a vysídlení lidé se ocitnou úplně bez pomoci.
V iráckém guvernorátu Dijála působíme od roku 2014. Staráme se psychické, sexuální a reproduktivní zdraví a léčíme chronická onemocnění vysídlených lidí, místních i těch, kteří se nedávno vrátili.
Fotografie: Hassan Kamal Al-Deen
Samira z Al-Miqdadadiyah
Samira (jméno bylo změněno) žije v táboře už pět let, daleko od svého domova a blízkých. Má čtyři děti, z nichž tři chodí do školy. „Ani pro ně život tady není lehký,“ říká Samira. „Není jednoduché se o ně postarat, náš příjem je velmi nízký. Dělám všechno, co mohu, pro budoucnost svých dětí.“
Samiry manžel jezdí s motorkou a prodává potraviny. Vydělá tak na to základní, co rodina potřebuje, ale zdaleka to nestačí.
„Je těžké tak žít. Všechno tohle ovlivňuje náš vztah. Když jsem se dozvěděla o psychologické péči, kterou poskytují Lékaři bez hranic, řekla jsem manželovi, aby tam šel a požádal o pomoc. Potom jsem se k němu přidala i já. Psychologické konzultace nám pomáhají cítit se lépe a krok za krokem pozorujeme i změny v naší náladě.
Přeji si, abych se mohla vrátit a jen se podívat na svůj dům. Pořád se modlím k Bohu, aby mi toto přání splnil. Vrátit se ale nemůžu, protože nemám povolení. Je velký rozdíl mezi životem v domě a v tomhle kontejneru,“ povídá Samira.
Mohammed, výrobce hraček z oblasti Al-Sadiya
Mohammed žije v uprchlickém táboře Alwand 2 již pět let. Oba jeho rodiče v táboře zemřeli, od té doby je sám. „Mám sourozence, ale nechci být ani nikomu jinému na obtíž,“ říká.
Mohammed vnímá ale svou zkušenost v táboře jako pozitivní. „Když jste silní, jste schopní se adaptovat na danou situaci. V minulosti si jiní lidé prošli ještě horšími věcmi – například Kurdové, kteří uprchli do hor, kde zůstali bez jakéhokoli přístřešku a bezprizorní. Tady nám neziskové organizace pomáhají, tak se to dá vydržet.“
Teď je z něho výrobce hraček a tvoří repliky různých vozidel. Když byl malý, jeho rodiče si nemohli dovolit kupovat nové hračky, tak byl zvyklý si je sám stavět z plechovek a krabiček, které našel v odpadcích.
„Když jsem přišel do tábora, neměl jsem, co na práci. Tak jsem si řekl, že když jsem starší, určitě vytvořím ještě lepší repliky, než když jsem byl malý kluk. Začal jsem je vyrábět a fotil je na Facebook. Lidé se mě začali vyptávat, jestli jsem ochotný je prodat a já souhlasil. Stala se z toho moje práce,“ popisuje. Mohammed vydělané peníze používá k zaplacení svých běžných potřeb, a navíc i připojení k internetu. Tam si hledá fotky vozidel, aby je mohl přetvořit v další ze svých malých replik.
Jasim z Al-Miqdadadiyah
Ze svého domova uprchl v červnu 2014, jeho cesta ho zavedla až do tábora Alwand 1. „Doma jsme žili dobře. Měli jsme farmu a dobytek. Produkty z našeho hospodářství jsme prodávali na okolních trzích,“ vypráví Jasim.
„Žít tady je jako žít ve vězení. Není to doma, nemůžeme jít na naši farmu, navštívit přátele a rodinu. Finančně na tom také nejsme dobře, nemáme tady práci. Všichni mí synové jsou dospělí a nemůžou najít zaměstnání. Kvůli konfliktu v Al-Muqdadiyah jsou naše domovy i farmy zničené a vypálené a teď se odtud nemůžeme hnout,“ říká. Jeho starší syn vydělal nějaké peníze ve stavebnictví, díky kterým mohli začít skupovat zboží a otevřít si tento malý obchod s věcmi z druhé ruky. Příjem z prodeje živí tři rodiny.
Wisam, 34 let, z oblasti Al-Sadiya
„Pracovali jsme jako farmáři, měli jsme sady a dobytek, které nám zajišťovaly živobytí. Ale tady žijeme v těchto kontejnerech a jak si máme na sebe vydělat? Jsme finančně na dně a to ovlivňuje naši psychiku,“ popisuje Wisam.
„Někdy prodávám dál to, co dostáváme z přídělů jídla, abych měl alespoň nějaké peníze pro svou rodinu. Když někdo z nich onemocní, nemohu si dovolit léčbu... Přeji si, aby se bezpečnostní situace zlepšila a mohl jsem se vrátit domů. Žijeme na místě, které není naše a nevíme, kdy se budeme moci vrátit domů, a z toho je mi úzko,“ říká.
Wisam se nebojí o svůj život ani o život svých blízkých. K přežití by jim stačil chléb a voda. Stále se mu ale honí hlavou různé otázky. Jak dlouho tady ještě budou? Kdy budou moci jít domů?