11 Říj 19 08 Led 20

Temnota v libyjských detenčních centrech

Zneužívání, mučení, vydírání a kbelíky na močení. Taková jsou libyjská detenční centra. Lidé na útěku nemají, jak před nimi z Libye uniknout. Nezbývá než vplout do temných vod moře a riskovat život v naději na nový.

„Mého otce zabili přímo před mýma očima. Potom jsem opustil Súdán. Matka a bratři žijí v uprchlickém táboře. Starší bratr se vydal do Libye přede mnou, teď je ale nezvěstný,“ vypráví teprve šestnáctiletý chlapec Amani*, který je na útěku z Libye.

Libye je nestabilní země. Přesto je destinací, kam se uchylují lidé na útěku za prací, či představuje tranzitní místo pro ty, kteří zkouší hledat bezpečí v Evropě. V zemi jsou desítky detenčních center, která zřizuje tamní ministerstvo vnitra. Je v nich uvězněno zhruba 5 tisíc lidí.

Detenční zařízení peklem na zemi

Tamní životní podmínky jsou za hranicí humánnosti. Lidé jsou vměstnaní do malých místností, mají většinou k dispozici pár špatně fungujících toalet, kbelíky na močení, žádnou sprchu, sporadický přístup k vodě a nedostatek jídla. Kvůli tomu se v detenčních zařízeních šíří nemoci jako akutní plicní infekce, tuberkulóza, onemocnění spojená se zažíváním či svrab. Lidé na útěku čelí krutému zacházení, zneužívání, mučení a hlavně zadržování, které nemá konce. Často propadají zoufalství.

Amani v jednom takovém zařízení byl. Ze Súdánu utekl přes Saharu. Cesta trvala sedm dní. Během té doby jedl dvakrát chléb a každý večer sdílel jeden litr vody s dalšími 33 lidmi. „Rok jsem žil a pracoval v Libyi. Několikrát mě zatkli a donutili zaplatit za propuštění. Dvakrát jsem se během té doby pokusil uniknout na člunu přes Středozemní moře. Poprvé mě chytla libyjská pobřežní stráž. Podruhé mě zavřeli do detenčního centra v Tajouře,“ popisuje Amani. Stejně jako on se snaží utéct i jiní, ale pořád dokola jsou vraceni do nehumánních podmínek.

Pohled do hlavní budovy detenčního zařízení Zintán, kde bylo do června 2019 zadržováno 700 lidí. Po útoku byli zadržení přemístěni do ostatních budov detenčního centra.

Nejen přeživší, ale i spolupracovníci Lékařů bez hranic hovoří o detenčních zařízeních jako o pekle na zemi. Mnoho zadržených se stalo oběťmi obchodu s lidmi a trpí nejen fyzickými, ale i psychickými problémy.

Boje a nálety

Situaci komplikují i boje, které okolo libyjského Tripolisu zuří od jara 2019. Zanechávají za sebou mrtvé a zraněné. Více než sto tisíc lidí kvůli nim opustilo své domovy, zadržení v detenčních centrech jim však stěží mohou uniknout. Bojí se o vlastní život.

Terčem jednoho z útoků se počátkem července stalo i detenční zařízení v Tajouře, kde byl Amani vězněn společně s dalšími 600 muži, ženami a dětmi. Následek – asi 60 úmrtí a desítky zraněných. Uprostřed bitvy neměli kam utéct.

„Byl jsem v tu chvíli v Tajouře. Zemřelo mnoho lidí. S jednou skupinkou se nám podařilo utéct. Můžete pořád vidět jizvy na mých chodidlech z té noci. Běžel jsem skrze plameny, které ničily detenční zařízení,“ vypráví chlapec ze Súdánu, kterému se podařilo opustit zdi detenčního centra.

Lékaři bez hranic v Tajouře byli den před útokem a přeživším pomáhali i poté. Na místě viděli mnoho mrtvých, kterým už nemohli pomoci. Bezmoc zažili i lidé uvěznění v detenčním centru Zintán, jehož strážci vprostřed bojů utekli. Zadrženým nechali jenom řetěz se zámkem. Ten je podle jejich slov měl ochránit před blížícími se ozbrojenci.

Lékaři bez hranic spolu s dalšími organizacemi volají po uzavření těchto zařízení a evakuacích zadržených do bezpečí. K těm dochází jen občasně, zatímco se prostory detenčních center stále zaplňují.

Raději vstoupit do temnoty moře

Z Libye, kde zuří boje, dochází k obchodování s lidmi a hrozí svévolné zadržování v detenčních centrech, v podstatě není úniku. Jedinou možnou cestu, na kterou se mnozí, včetně Amaniho, vydávají, představuje nebezpečná trasa přes Středozemní moře. Nasednou na nafukovací člun či dřevěnou loď a zkusí se dostat do Evropy.

Ženy a děti, které zachytila libyjská pobřežní stráž při pokusu překonat Středozemní moře, se následně dostaly do libyjského detenčního centra.

Podle dostupných informací se během prvních šesti měsíců roku 2019 pokusilo z Libye utéct celkem 7 996 lidí. Téměř 4 tisíce z nich byly nuceně navráceny zpět, kde musí znovu čelit hrůzám detenčních zařízení. Tato trasa je jednou z nejsmrtelnějších uprchlických tras na světě. Do července 2019 podle Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR) zemřelo ve Středomoří více než 800 osob.

Lékaři bez hranic proto v červenci 2019 obnovili záchranné a pátrací operace ve Středozemním moři s lodí Ocean Viking. Odmítají ignorovat humanitární krizi v Libyi a na moři. Úmrtím se dá předejít.

Na lodi působil i lékař Luca Pigozzi, kterému se jeho pacienti při ošetřování svěřovali se svou minulostí. Do paměti se mu vryl především příběh dvacetiletého Khalida, kterému na palubě lodi odoperoval šrapnel z břišní dutiny. Postřelili ho při útěku z detenčního zařízení. „Často se soustředíme na situaci v Libyi s ohledem na uprchlíky, realita je však taková, že země není bezpečná ani pro civilisty. Khalid byl obviněn z účasti v milicích. Vzali mu peníze, auto i doklady. Nikdy neplánoval vydat se na cestu přes Středozemní moře,“ popisuje příběh svého pacienta Pigozzi. „V detenčních zařízeních strávil tři měsíce. Byl denně vyslýchán a bit. Viděl jsem jizvy na jeho těle, které mu to způsobilo,“ dodává.

K riskantní cestě se uchýlil i Amani. „Chci se dostat do Evropy, kde jsou respektována lidská práva, kde se ke mně budou chovat jako k lidské bytosti a kde mohu pracovat, abych mohl pomoci sobě i své rodině,“ dodává Amani, kterého v srpnu na moři také zachránila loď Ocean Viking.

Lidé na moři stále umírají. Jsou buď nezvěstní, anebo jejich těla moře vyplaví. Nikdo by si však neměl vybírat mezi možnou smrtí na moři a nekonečným koloběhem násilí v libyjských detenčních zařízeních. „Takhle lidé opouštějí Libyi – na nafukovacím člunu. Cítí úlevu, že za sebou nechávají válkou zdevastovanou zemi, která pro ně není bezpečným místem. Neumím si ani představit, jak bych se cítil na jejich místě. Být donucen vstoupit do temnoty moře a na člunu riskovat svůj život v naději na ten nový,“ uzavírá lékař Pigozzi své svědectví.

* Pozn.: Jméno bylo z důvodu zachování lékařského slibu změněno. Amani v překladu znamená touha, aspirace nebo přání.

Lékaři bez hranic pracují v detenčních zařízeních napříč Libyí. Během roku 2018 v nich poskytli 31 500 lékařských konzultací a zařídili nespočet převozů pacientů do nemocnice. Stejnou práci dělají i v roce 2019. Loď Ocean Viking již během své první operace zachránila přes 300 lidí, z nichž téměř třetina byly děti mladší 18 let, mezi nimiž byl i Amani.

Článek vyšel v rámci podzimního vydání časopisu Bez hranic. Celý časopis si můžete přečíst v interaktivním prohlížeči ZDE.

{{{ labels.morehistories }}}