Když ne my, tak kdo? Lidé, kteří riskují své životy, aby bojovali proti ebole

Když se ebolové centrum v Demokratické republice (D. R.) Kongo po útoku ocitne bez pracovníků, zdravotní sestra Courtney Bercan se musí rozhodnout, jestli se mu vydá na pomoc.

Mambasa, D. R. Kongo: Byl podvečer a nic za posledních 24 hodin neproběhlo tak, jak jsem očekávala.

Včera večer jsme měli poradu, když jsme uslyšeli velký hluk blízko základny. Myslela jsem, že poblíž asi začal fotbalový zápas, dokud ti z nás, kteří už měli větší zkušenosti s bezpečností, nepoukázali na to, že to zní spíše jako blížící se nepřátelský dav.

Přesunuli nás do zabezpečené místnosti a čekali jsme, až se situace uklidní. Povídali jsme si o běžných věcech a navzájem si ze sebe utahovali. Kulisu nám dělaly velké kameny házené na náš plechový plot a tlumený zvuk rozbíjejících se oken. Nakonec poplach skončil a pomalu jsme se rozešli do svých pokojů. Ukázalo se, že jsme nebyli sami, kdo té noci zažil nepokoje.

Uprostřed konfliktu

Ráno nás vzbudila zpráva o vlně násilí v několika městech v této části Konga. K jednomu z nejextrémnějších případů došlo ve městě Biakato – rebelové tam uprostřed noci zabili členy vládního týmu zasahujícího proti ebole. Byl to velký střet s realitou pro všechny, kteří v zemi na vymýcení této nemoci pracují.

Celý den přicházely zprávy o dalších nepokojích, proto měla být polovina našeho týmu evakuována do bezpečnější oblasti.

Balila jsem si zavazadla, když si mě a další dva zdravotní bratry vzala vedoucí našeho zdravotnického týmu stranou. Myslím, že jsme všichni čekali, že dostaneme pokyny k tomu, co dělat, než se bude možné vrátit zpátky. Ale musela jsem si držet bradu, aby mi nespadla potom, co nám řekla.

Po smrtelných útocích v Biakatu uprchlo mnoho zdravotnického personálu. Centru pro léčbu eboly, které podporujeme, chybělo mnoho lidí. Nedostatek personálu ohrožuje pacienty, komunitu i zaměstnance samotné — lidé nepřestanou být nemocní jen proto, že nastanou nepokoje. Tamější tým proto naléhavě prosil sousední projekty Lékařů bez hranic o podporu, než se zaměstnanci vrátí, nebo než za ně najde náhradu.

Těžké rozhodnutí

To nebyl rozhovor, který jsem očekávala. Neměla jsem pochyby o tom, jestli chci nebo nechci jet. Okamžitě jsem věděla, že ano. Jen jsem si nebyla jistá, zda jsem ochotná tak riskovat.

Ovšem po diskusi s místními jsme dostali ujištění, že útok nesměřoval na Lékaře bez hranic a že není důvod k obavám z budoucích útoků rebelů proti nám.

Nakonec jsem souhlasila a o 10 hodin později jsem byla s třemi místními zdravotními bratry — Johnem, Ezekiasem a Jeanem — na cestě do Biakata.

Cestou vypadalo vše jako obvykle. Krásný, temně zelený les kontrastoval s čokoládově hnědými cestami, lidé se na nás usmívali a mávali nám.

Že všechno nebylo v pořádku, bylo patrné až na okraji Biakata. Světová zdravotnická organizace (WHO) tam vybudovala umývárnu. Normálně se se kolem ní vyskytovaly obrovské kbelíky s chlorovanou vodou na mytí rukou, personál měřící teplotu kolemjdoucích. Teď tam ale vůbec nikdo nebyl. Personál byl evakuován nebo uprchl.

Byl to jen náznak toho, co mě čekalo ve městě. Brzy jsem měla na vlastní oči vidět důsledky špatné bezpečnostní situace pro pacienty a personál v ebolovém centru.

Biakato

Když jsme přijeli do centra, nálada byla vážná a napjatá.

Vešla jsem do prosklené chodby s pacienty s podezřením na ebolu. Zastavila jsem se u okna pacienta, který měl hlavu zakrytou prostěradlem.

Do místnosti vstoupl zdravotnický tým, odkryl prostěradlo a odebral stěr z dutiny ústní. Byl temně hnědý: krev, charakteristický příznak hemoragické horečky.

Sestra mi řekla, že pacient pochází z oblasti, kde špatné informace a probíhající nepokoje ztěžují či dokonce znemožňují nemocným včasné vyhledání zdravotní péče. Kvůli tomu přijíždějí až v kritickém stavu. Tento pacient byl při příjezdu skoro mrtvý.

Pokračovali jsme na oddělení pacientů s potvrzenou ebolou. Dva relativně klidně odpočívali, další ležel s kyslíkovou maskou a obtížně se mu dýchalo. Také tento pacient dorazil v pozdním stádiu nemoci a při příjmu měl špatnou prognózu. Navíc se kvůli bezpečnostní situaci zpozdily dodávky speciálních léků na ebolu.

Jediné, co šlo dělat, bylo udržovat pacienta v klidu a sledovat, jestli se jeho imunitní systém dokáže postavit viru, který mu řádí v těle.

Během několika hodin bylo jasné, že tuto bitvu vyhraje ebola. Zdravotníci, kteří se o pacienta v jeho posledních náročných dnech pečlivě starali, mu sundali kyslíkovou masku, zavřeli oči a naposledy přes něj přetáhli prostěradlo.

Tým

Následujících pár dnů jsme měli plno práce. Ohromilo mě, jak se zbývající lidé v týmu semkli a pracovali na dvě směny, aby pacientům zajistili potřebnou péči.

Ocitli se v situaci, která nemohla být obtížnější — epidemie, kterou je těžké zvládnout i za těch nejlepších okolností, se právě proměnila v nezvládnutelnou kvůli špatné bezpečnostní situaci. Velmi mne inspirovali a chtěla jsem sepsat blog, abych vyzdvihla jejich práci a životní osudy.

Doufala jsem, že se pobavím s různými zaměstnanci o tom, proč dělají svojí práci. Nejen s lékaři a zdravotními sestrami, ale i s ostatními, o kterých slyšíme méně, ale jsou stejně nepostradatelní – osvětoví pracovníci, hygienici, logistici i ošetřovatelé.

Jelikož jsem ale měla spoustu práce, a navíc jsem nadprůměrně zdatná v prokrastinaci, rozhodla jsem se rozhovory s kolegy odložit na konec týdne.

Znovu na nás zaútočili

Bohužel, tyto plány zmařil jedné noci rachot kamenů házených na kovový plot a střechy naší základny, který nás probudil. Je to tu znovu.

Navíc jsme se dozvěděli, že se to samé děje v ebolovém centru: útoky někdo koordinoval, což nás hodně znepokojilo.

Vetřelci, vyzbrojení klacky a mačetami, se dostali dovnitř centra. Tamní zaměstnanci byli hrozně vyděšení, zpanikařili a ve snaze se ochránit proběhli přes rizikovou, vysoce kontaminovanou částí centra.

Naše ostraha na základně mezitím rychle zareagovala a zdálo se, že se situace uklidňuje. Snažila jsem se usnout, ale dvakrát mě vzbudil telefonát z ebolového centra — stav jednoho z našich pacientů se neustále zhoršoval.

Mnoho zaměstnanců navzdory nebezpečí v centru zůstalo. Někteří z nich trávili celých pět hodin v ochranném obleku, když se snažili vytvořit malou, improvizovanou jednotku intenzivní péče.

Po východu slunce jsme na plotech našli stopy po mačetách a žebřík. Byl postavený tak, že se s ním museli chtít dostat na základnu.

Nepřímé oběti

Po příchodu do ebolového centra nás čekaly ještě horší zprávy. Jeden kriticky nemocný pacient toho rána zemřel. Vzhledem k nočnímu dění jsme to alespoň očekávali. Ale překvapilo a rozrušilo nás, že během noci na dětském oddělení zemřely dvě, velmi nemocné malé děti.

Zdravotní sestry (pochopitelně) z centra během útoku utekly a děti zemřely jednoduše proto, že se jim nedostalo potřebné péči během hospitalizace.

V každé bitvě nastanou přímé a nepřímé ztráty. Tři muži, které zabili povstalci, byli přímými oběťmi (nechť odpočívají v pokoji). Ale co se ví už méně a co se pravděpodobně nikdy nedostane do zpráv, je to, že lidé umírají i nepřímo. Nakažení ebolou nebo jinými chorobami, kteří umírají kvůli nedostatku vakcín, léků, laboratorních testů, personálu i zásob.

Ještě nevíme, jak velké důsledky bude mít to, že celé dny nefungují umývárny nebo sledování šíření nákazy. Ale následky pocítíme.

Pracovníkům bojujícím proti ebole a nemocným lidem, kteří zvažují, zda je zdravotnický systém bezpečnou volbou pro ně nebo pro jejich blízké, je jasné, že ebolová centra je nedokážou ochránit.

Není to tady pro vás bezpečné

Během posledního týdne mého působení v D. R. Kongo se násilí rozšířilo na sever, blíže k městu Mambasa, kde se momentálně nacházím.

Prvním varováním před útokem z jihu nám dal lékař z vládního týmu bojujícího proti ebole, který přijel do zdravotního centra evakuovat svůj personál. Jeho sdělení bylo upřímné, a navzdory všudypřítomným zvěstem a hrozbám mě polekalo: „Není to tady pro vás bezpečné. Musíte ihned odjet.“

Navzdory tomu mnoho místních i zahraničních pracovníků zůstává a pokračuje ve své práci v těchto nebezpečných podmínkách. Toto jsou oni a důvody, proč to dělají.

Osvětová pracovnice

Esperence zastává klíčovou roli v prevenci a léčbě eboly. Působí coby prostředník mezi pacientem a zdravotníky. Dokáže složité lékařské zprávy a pojmy vysvětlit jednoduchým a pochopitelným jazykem.

Hospitalizace v ebolovém centru může být děsivým zážitkem kvůli neznámým, rigidním postupům, které je nutné dodržovat. Esperence uklidňuje pacienty i jejich rodiny, aby pochopily, co se s jejich blízkými děje, a cítily, že mají podporu.

Tato práce je pro ni důležitá, protože zažila, co znamená mít mezi příbuznými ebolu. Na začátku současné epidemie Esperence během dvou týdnů ztratila pět členů své rodiny.

„Je to nemoc, která během týdne zabije celou rodinu,“ říká. A tak i přes občasné obavy zůstává a dál pracuje, protože nechce, aby jiné rodiny trpěly tak jako ta její.

Odborníci na vodu a sanitaci

Neznámými hrdiny boje proti ebole jsou ve skutečnosti ti, kteří pracují v oblasti vody a sanitace. Toto jsou dvě naprosté rockové hvězdy v tomto oboru.

Seznamte se s Eddym a Esdrasem. Oba jako odborníci na vodu a sanitaci žili a pracovali v podstatě ve všech hotspotech i v těch nejnebezpečnějších místech této epidemie. Říkají, že je obrovský rozdíl v tom, jak se s ebolou bojuje v bezpečné a nebezpečné oblasti:  

„Když není žádný konflikt, lidé chodí do ebolových center bez problénů – chápou, že je to důležité a nebojí se. Ví, že pokud vyhledají léčbu, tak ji dostanou a budou v bezpečí.

Když není bezpečnostní situace dobrá, tak se bojí přijít. Ovlivňuje to také nás, ale ne nutně proto, že bychom se báli – nebojíme se — už jsme si zvykli. Dodržujeme bezpečnostní pravidla a snažíme se chovat tak opatrně, jak je to možné.

Ale někdy je unavující omezovat svou svobodu a celý život v tak velké míře a na tak dlouhou dobu. Naše rodiny se o nás bojí. Jsou v bezpečné části země, ale vždy nám volají, když slyší, že se přihodilo něco zlého. I když ví, že je to několik hodin cesty od nás.“

Když jsem se jich zeptala, jestli podle jejich názoru bezpečnostní situace ovlivňuje dodávky zásob a osobních ochranných pomůcek, zasmáli se a odpověděli rozhodným „Ne“. „Víš, Courtney, logistika Lékařů bez hranic v oblastech konfliktů je dost dobrá.“

(Tímto chci pochválit všechny logistiky Lékařů bez hranic, kteří jsou skvělí a dokáží sehnat všechny potřebné zásoby pro boj s ebolou, až se někdy zdá, že je vyčarovali ze vzduchu.)

Otázala jsem se jich, proč dělají tuto práci, i když je únavná, stresující a nejistá. Odpověděli: „Děláme tuto práci a přinášíme oběti, protože to jsou naši lidé a naše komunity, které jsou v ohrožení a trpí. Víme, že dělat tuto práci vyžaduje spoustu zkušeností a znalostí, které my máme a můžeme nabídnout. Když nepomůžeme my, tak kdo?“

Zdravotní bratři

Johna a Ezekiase jsem potkala v trochu klidnějším prostředí při práci na místě zvaném Mayuano, asi čtyři hodiny severně od Biakato. Když jsem je viděla naskočit do kamionu mířícího na jih, byla jsem velmi ráda, že se s nimi znovu setkávám a mohu s nimi opět pracovat.

Zdravotní sestry i bratři při zásahu proti ebole provádí to samé, co zdravotní sestry jinde, ale celí zahalení v osobním ochranném vybavení, což je ochranný oblek nepropouštějící vzduch, který z legrace označuji za kondom lidské velikosti.

Pomáhá nás udržet v bezpečí, ale vzhledem k extrémnímu horku máme jen omezenou dobu na to, abychom pacientům poskytli veškerou potřebnou péči (maximálně jednu hodinu ve vysoce rizikové zóně). Zdravotní sestry a bratři se naučí nejen dobře a velmi efektivně pacienty ošetřovat, ale i lidsky k nim přistupovat.

Vy, kdo pracujete ve zdravotnictví – představte si, že zkoušíte zavést kanylu dehydrovanému dítěti se dvěma páry rukavic v tmavé místnosti, se zamlženými brýlemi na nose. Tito lidé jsou skuteční profíci!

Když jsem se jich zeptala, proč se rozhodli opustit relativně klidnou oblast a odjet do nebezpečného regionu, jejich odpověď byla jednoduchá: „Potřebovali pomoc, tak jsme jeli.“

Přeživší

Představte si, že na pěti z dvanácti lůžek ve vašem centru pro léčbu eboly leží nemocné, vyděšené a plačící děti mladší dvou let, ke kterým nesmí přijít rodiče. Zní to jako noční můra, že? Upřímně, je.

Nešťastnou realitou je, že ebola se přenáší mezi dětmi a rodiči. Pokud tedy máme podezření na ebolu u dítěte, je nutné ho izolovat od jeho rodiny. Tato vždy srdcervoucí záležitost je pro všechny o něco snesitelnější díky tzv. gardes malades.

Lidem, kteří přežili ebolu, se říká gardes malades. Předpokládá se, že proti ebole získali imunitu, takže nemusí nosit celý ochranný oblek. Zatímco sestry a lékaři mohou kvůli obleku ve vysoce rizikové zóně strávit jen velmi omezený čas, gardes malades tam mohou strávit celý den.

Uklidňují, krmí a myjí tyto malé děti a všechny ostatní pacienty, kteří potřebují pomoc. Jsou naprosto nezbytní pro chod centra.

Když jsem se zeptala jedné z gardes malades, proč zde zůstala pracovat navzdory nepokojům, její odpověď vystihla asi všechny, kteří žijí v oblastech častých konfliktů. „Tady je můj domov a takhle se starám o svou rodinu. Pokud nebudu pracovat, nebudeme mít co jíst.“