© Ilustrační foto. Operace dětského pacienta v nemocnici Lékařů bez hranic, Agok, Jižní Súdán, 2015. Pierre-Yves Bernard / MSF
22 Apr 22 22 Apr 22

Třináctého dne otevřela oči

Pediatr Michael Malley vzpomíná na svou misi s Lékaři bez hranic v Agoku v Jižním Súdánu a na malou pacientku, která málem nepřežila.

Otec ji opatrně položil na lůžko na pohotovosti. Byla v bezvědomí a sotva dýchala. Zdravotníci okamžitě začali posuzovat její zdravotní stav. Holčička, zhruba osmiletá. Prý ji už nějakou dobu trápí záchvaty.

Ještě než jsme provedli vůbec nějaké testy, všechny nás napadlo totéž. Malárie.

Malárie se v tomto regionu vyskytuje běžně. Když jsem sloužil jako pediatr v nemocnici Lékařů bez hranic v Agoku, jen zřídkakdy jsme narazili na pacienta, který by ji neměl. Během období dešťů vznikají jezírka se stojatou vodou, což jsou ideální líhně komárů, kteří pak přenášejí parazitárního původce malárie. Nemoc se šíří u místních obyvatel tak moc, že jsme museli postavit stany jako oddělení pro pacienty.

Rodina této holčičky k nám putovala pěšky dva dny. Bydleli ve venkovské oblasti. Byli jsme na celé míle kolem jediným zdravotnickým zařízením. Museli přespat u kohosi doma na podlaze, dokud nebylo dost světlo na to, aby se znovu vydali na cestu. Dlouhá cesta znamenala, že přinejmenším posledních 48 hodin byla holčička v kritickém stavu, který se navíc rapidně zhoršoval.

Jedné z našich sester se bůhvíjak povedlo zavést dívce kanylu. Začali jsme jí doplňovat tekutiny, podávané spolu se silnými antibiotiky, silnými antimalariky a léky proti záchvatům. Přesunuli jsme ji na oddělení se zvýšenou péčí (v angličtině high dependency unit – oddělení s úrovní péče mezi běžným lůžkovým oddělením a jednotkou intenzivní péče – pozn. red.), kde se staráme o dětské pacienty v tom nejtěžším stavu.

Musíme dostat záchvaty pod kontrolu

I když se dívčin stav díky rychlému zásahu na pohotovosti stabilizoval, stále zůstávala v kómatu a pořád ji trápily záchvaty.

Pokud se takové záchvaty nezastaví včas, snadno mohou mít smrtelné následky. Mozek během nich jede „na plné obrátky“ a nedostává se mu kyslíku a/nebo cukru, což může vést k jeho poškození. Dalším rizikem je, že během takového záchvatu mohou děti snadno přestat dýchat, což může mít tytéž důsledky. To vše znamenalo, že jsme je museli dostat pod kontrolu.

Tým na oddělení odváděl neuvěřitelnou práci. V Británii, odkud pocházím, bychom se o tuto holčičku postarali na jednotce intenzivní péče, nejspíš bychom ji intubovali a připojili na elektronický monitoring. Provedli bychom CT vyšetření mozku a množství krevních testů, abychom lépe pochopili, co se v jejím těle děje. Zdravotníci v Jižním Súdánu nic takového k dispozici neměli. Mohli jí poskytnout pouze jednoduchou, strukturovanou péči.

Dívka potřebovala mnoho léků v různých časech. Každá dávka byla pečlivě zdokumentována, abychom její medikaci správně vyvážili. Potřebovala nepřetržitou péči. Museli jsme dohlížet na to, aby byla řádně hydratována a uměle vyživována sondou do žaludku. Dokonce i tak prosté věci jako poloha na lůžku byly důležité při snižování jejího nitrolebečního tlaku.

Přežije?

Pořád však neprocitala z kómatu. Lumbální punkce potvrdila, že má nejen cerebrální (mozkovou – pozn. red.) malárii, ale také zánět mozkových blan.

Říkali jsme si, že pokud stráví v kómatu 14 dnů, budeme se muset smířit s možností, že o ni přijdeme. Někdy se musíme přestat snažit zachránit pacientům život a místo toho se soustředit na to, abychom jim zajistili co největší pohodlí. Uvědomíme si totiž, že jejich stav je zkrátka tak vážný, že bez cizí pomoci nepřežijí.

Třináctého dne holčička otevřela oči

Najednou nás všechny opět zaplavila naděje. Naděje je nezbytně důležitá, to ona vám dává sílu v takových situacích vydržet. Všichni znásobili svoje úsilí.

Dívčina rodina byla po celou tu dobu s ní. Zvlášť s otcem jsme dceřinu situaci hodně probírali a vysvětlovali mu, že ne všechny děti, které procitnou z kómatu, přežijí. Ty, které přežijí, mohou utrpět značnými vadami. Jiné se s patřičnou péčí a nápomocným příbuzenstvem dokážou vrátit do života a obstojně fungovat.

Rodina této dívenky byla velkým povzbuzením. Nemocnice má vlastního fyzioterapeuta, což je na tak odlehlou oblast úžasná věc. S rodinnými příslušníky spolupracoval velmi dovedně a s opravdovým soucitem. Vysvětloval jim, jak mají se svojí dcerou komunikovat, aby pomohli stimulovat její mozek a ten začal znovu fungovat.

Zpočátku byla pořád ve velmi špatném stavu a nedokázala se sama pohnout. Otec si ji vždycky posadil na klín, mluvil na ni a zvedal jí ručičky, jako by lidem na oddělení mávala. Zapojily se i její maminka a babička. Společně dělali víc, než čeho bychom byli kdy schopni my.

Postupně začala hýbat trochu rukama a poté i nohama. A pak jsem jednoho dne dorazil na oddělení a spatřil, jak ji otec podpírá a ona kráčí sama na tuhých, toporných nohou. Všechny ostatní rodiny zářily radostí, když kolem nich procházely.

Od chvíle, co se probudila z kómatu, uběhly jen necelé dva týdny.

Pomohli všichni

Když jsem se na ni díval, myslel jsem všechny, kteří se zasadili o to, aby dospěla až sem. Patřila k nim její rodina, která jí byla celou dobu oddána. Tým na pohotovosti, který jí na začátku poskytl životně důležitou péči. Pracovitý personál na oddělení se zvýšenou péčí, který ji den za dnem doslova udržoval při životě. Lékaři, kteří léčili její záchvaty. Laboranti, kteří zjistili, že má zánět mozkových blan a malárii. Výživoví specialisté, kteří jí podávali speciální stravu. Fyzioterapeut zlepšující její mobilitu. I poradce podporující celou rodinu.

A nic z této konkrétní práce by nebylo možné bez logistiků, administrátorů, spousty podpůrného personálu a samozřejmě dárců.

Osmadvacet dnů poté, co k nám dorazila, mohla holčička odejít s rodinou domů. Šla sama, jedla sladkosti a usmívala se.

Chraňte s námi zdraví těch nejmenších
a zajistěte pro ně potřebnou léčbu v Nemocnici bez hranic.

DARUJTE ZDRAVÍ

{{{ labels.morehistories }}}