© Henk Braam
02 Jun 19 04 Jun 19

Tohle není moje válka

Co se člověk naučí, když léta žije a pracuje ve válečných oblastech? Člen našeho týmu ze Srí Lanky sdílí své osobní zamyšlení.

Deset let poté, co nás rozdělila občanská válka, se naše rodina znovu sešla za hranicemi Srí Lanky.

Vzpomínám si na život v nové zemi. Jak jsem každý den při sledování zpráv cítil úzkost a byl plný strachu, abych nerozeznal někoho, koho znám - ať už z řad přátel nebo příbuzných.

Kvůli rodině jsem se snažil působit normálně, vždycky se tvářit statečně a dávat najevo, že se nebojím.

Vliv války

Tamilové na Srí Lance zažili strašné věci: násilí, cílené bombardování nemocnic, desítky tisíc mrtvých. 

Když jsem se znovu potkal s rodinou, mnoho mých kolegů a přátel už nežilo. Svíral mě pocit ztráty a hlavou mi běželo spoustu otázek: Jak mohou mít někteří lidé tak strašlivý osud? Kde byla mezinárodní komunita? Nesla nějakou zodpovědnost?

Vybavuji si ty přátelské a dobře oblečené cizince, jak rozdávali jídlo i rady a po ulicích jezdili v bílých autech se čtyřkolovým pohonem. Co se s nimi stalo? Proč opustili konfliktní zónu v posledních šesti měsících?

Obzvlášť silný zážitek mám z doby asi před osmi lety. Nastupoval jsem tehdy do letadla a postarší Srílančan se na mě přátelsky obrátil s prostou otázkou: „Sedí někdo vedle Vás, mladý bratře?“ Pohltil mě obrovský pocit hněvu, strachu a nakonec nenávisti.

Proč? Protože nemluvil mojí mateřštinou. Ozval se jiným jazykem. Tím, kvůli kterému jsem si ho bez jakýchkoliv dalších informací ihned spojil jenom s násilím a utrpením. Právě tyhle myšlenkové zkratky lidem roky konfliktu způsobují…

Tiše jsem seděl a odmítal komunikovat. Byly to nejdelší čtyři hodiny mého života. Až při odchodu z letadla mi došlo, jak byly moje pocity iracionální.

Poprvé v životě jsem vůči někomu cítil rasismus a slíbil si, že se to nikdy znovu nestane. Takhle mě moji rodiče nevychovali.

Tehdy jsem se rozhodl být humanitárním pracovníkem, bez předsudků k rase, kastě nebo náboženství.

Lékaři bez hranic

Čtyři roky jsem pracoval pro různé humanitární organizace v Afghánistánu, Sýrii, Libyi, Libanonu a Iráku. Potom jsem se ucházel o práci u Lékařů bez hranic.

Vždycky jsem tam chtěl pracovat. Představovali pro mě organizaci, která byla neutrální a nezávislá, jak to jen jde. Důležité pro mě ale bylo i to, že současně měli odvahu mluvit o násilí páchaném na civilistech.

Má motivace byla osobní i profesionální. Stále ještě jsem zažíval frustraci nad tím, že i Lékaři bez hranic opustili konfliktní zónu na severu Srí Lanky a neudělali víc.

Sám jsem za poslední tři roky pracoval na několika různých misích a viděl celou řadu krizí. Jeden z nejsilnějších zážitků mám z Cox´s Bazaru, když stovky tisíc Rohingů prchaly během několika měsíců přes hranici do Bangladéše. Doprovázel jsem uprchlíky na cestě do tábora, když opustili svou zemi a neměli žádnou jistotu o budoucnosti. Nebyl jsem schopný slova. Nemohl jsem si pomoct, ale aniž bych srovnával prožité těžkosti, cítil jsem, že něco podobného zažila moje rodina před sedmi lety. Akorát já jsem teď byl ten přátelský cizinec... 

Naděje

Po tolika letech prožitých v humanitárních organizacích už lépe rozumím dilematům, kterým musí čelit.

Pokud vlády nebo jiná uskupení znemožní humanitárním organizacím být nezávislé, když jim různé restrikce zabrání jednat opravdu neutrálně a nestranně, vyvstávají otázky, zda takové organizace mohou v konkrétní krizi pracovat bezpečně a efektivně. Lékaři bez hranic se i kvůli tomu stále vypořádávají s tím, jak postupovali při humanitární krizi na Srí Lance.

Cíle a ideály humanitárních akcí podřízené nestrannosti, spíše než politice, se však nezměnily. Jsem toho svědkem a upřímně si cením faktu, že pro tuto organizaci mohu pracovat.

Žijeme v době, kdy v Evropě, Austrálii a Spojených státech sílí nacionalistické i populistické nálady, kdy svět nadále ničí války způsobené sektářským násilím. A moje přání je velice prosté: nebuďme jako ten kluk z letadla tenkrát před lety.

Musíme věřit v soucit i lidskost. Jen tak dokážeme ukončit zbytečné utrpení a překonat uměle vytvořené hranice nebo překážky. Rozdíly mezi námi tady nejsou proto, aby nás rozdělovaly, ale obohacovaly a posilovaly.

Máme před sebou ještě dlouhou cestu, ale já jsem plný naděje a každodenní projevy laskavosti moji víru posilují.

Celé lidstvo

„Tohle není moje válka.“ Řekl mi jednou člověk, se kterým jsem se seznámil a pracoval během syrské krize.

Po deseti letech mohu konečně říct a cítit to stejné. Není to moje válka, je to společná odpovědnost nás všech.

Jakákoliv smrt, které se dalo zabránit, jakýkoliv pacient bez přístupu k potřebné péči, kdokoliv, s kým se zachází nedůstojným způsobem - to všechno je „naše válka“.

Autor: anonymní

 

{{{ labels.morehistories }}}