Obr

Zdravotní bratr Luis je součástí týmu, který pečuje o pacienty s ebolou v Demokratické republice Kongo. Ve svém blogu nás vezme do centra pro léčbu eboly…

Zvláštní – až dodneška jsem si neuvědomil, o kolik jsem vyšší než místní lidé. Měřím 1,93 cm, což není nijak zvlášť užitečné.

Dnes doprovázím dva zdravotníky do centra pro léčbu eboly. Název „léčba“ je trochu přehnaný – umíme sice léčit = zmírňovat některé symptomy nemoci, ale nemoc samotnou léčit neumíme. Zatím bohužel žádné léky na ebolu neexistují.

Ptám se, jestli jsou v centru nějaké děti. Nejsou. Od té doby, co jsem se stal otcem, se mi při představě umírajícího dítěte svírá žaludek.

Na sobě mám kanárkově žlutý oblek. Tentokrát XL. Moji velikost. Mohu dýchat. Boty, to je jiný příběh. Největší velikost, co tu mají, je 43. Zabořil jsem nohy dovnitř nejdál, jak to šlo, ale prsty mám pěkně zmáčknuté.

Dokončuji oblékání do ochranného obleku a kontroluji své dva konžské kolegy – Patrika a Héritiera. Jejich strach přechází i na mě. Jeden z pacientů je jejich kolega. Je tam také kněz a další zdravotní bratr. Otevřu vstup do vysoce rizikové zóny.  

Uvnitř centra

Jsme tady, tři páry rukou nesoucí jídlo, léky a nová prostěradla. Potřebujeme přivítat a uložit dva nové pacienty – Josefínu a Mirakuluse*.

Vstupujeme do první místnosti, které říkáme „skoro venku“. Nemá víc než 12-15 m². Čtyři lůžka, dva pacienti postávají kolem, stěžují si na bolesti kloubů. Čekají na svoje léky a večerní jídlo. Prohodíme s nimi pár slov.

Je tam zdravotník, který se pomalu zotavuje. Podá mi ruku. Položím svoji na jeho. Díváme se na sebe a moc nemluvíme, slova jsou příliš těžká. Předávám mu všechnu svou energii a dodávám mu odvahu.

„To bude v pořádku,“ říká a pokouší se o úsměv. Je to dojemné.

Alexis Huguet

 Riziková zóna je s bezpečnou spojena „skluzavkou“, po které lze do ebolového centra dostat potřebný materiál. 

Pokračujeme dál. Než vstoupíme do další místnosti, musíme projít dlouhou spojovací chodbou. Dva pacienti leží na podlaze. Kněz a zdravotní bratr. Je pro ně náročné se zvednout. S obtížemi se posadí, mluvit je pro ně vysilující. Snažíme se jim pomoct do místnosti, ale kategoricky odmítají. Chápeme, že to, co jim vadí, je zápach všudypřítomného chlóru.  

Pokoj č. 2

Potom vstoupím do pokoje č. 2. Jsou tam čtyři pacienti.

Na podlaze leží žena potřísněná močí a stolicí. Ztratila veškerou sílu, musíme jí pomoct dostat se do postele. Její sáček s infuzí vypadl a je obtížné zavést nový. Na druhé straně místnosti někdo zvrací. Naše oči se setkávají a pohledem kontrolujeme, jak jsme na tom. Dávám si na čas, ale moji dva kolegové mě odvolávají. Rád bych měl u sebe vodu, mýdlo a ručník a proměnil se na ženu, abych pacientku mohl omýt. Čas strašně letí.

Už jsme v poslední místnosti: předsálí smrti.  

Žena leží na podlaze. Scénář jako podle Danteho. Její rty jsou oteklé a z nosu a pusy jí vytékají sliny. Sotva dýchá – rychle a mělce.

I tady mě doprovází touha zůstat jí nablízku. Skloním se k ní a vezmu ji za ruku. Na pár vteřin nebo možná o chvilku déle. Na minutku nebo dvě. Pohladím ji po vlasech. Cítím, jak se mi svírá hrdlo až do momentu, kdy necítím nic. Přes zamlžené brýle sotva rozeznám obrysy její tváře. Vstanu, ruce v rukavicích si umyju v chlorované vodě a zamířím k východu.

Rozdíl

Z dálky ke mně mluví lidé. Něco ukazují. Moc nerozumím. Polekal jsem se, že mi signalizují nějaké nebezpečí. Mám někde otevřený oblek? Mám na něm díru? Neslyšel jsem, že by se něco trhalo.

Zatímco kolegové procházejí dekontaminací, trpělivě čekám, až na mě přijde řada. Prohlížím si je a najednou si uvědomuji, že mi sahají sotva po ramena. Až později pochopím, o čem mluvili. Za námi je obr! Podívej!  

A je pravda, že mezi námi je 35 centimetrů rozdíl – najednou to vidíme všichni. 

Louise Annaud/MSF

 Luis se svými kolegy.

Po návratu na základnu mám dost energie na to, abych si dal „obyčejnou“ sprchu. Sardinky v oleji se skvěle hodí k mé denní porci lepkavé rýže.  

Na krátký okamžik zavřu oči a představím si, že jsem v luxusní restauraci. V nabídce: hnízdo z drobných sardinek na lůžku z rýže basmati na páře v bambusu, ochucené středomořskou omáčkou s rozmarýnem a čerstvým tymiánem. Slintám blahem. Skutečnost bude odlišná, ale mé chuťové pohárky jsou dostatečně stimulované, aby podpořily trávení. 

Noční procházka

Ve tři hodiny ráno se probudím. Prostěradlo je celé promočené od mého potu. Srdce se mi rozbuší.  

Co se stalo? Kde to jsem? Je to noční můra? Odkud přichází ten pláč? „Pomozte mi, pane! Pomoc!" To je hlas Madeleine*, která byla v centru před dvěma dny. Ale kde je? Rozhrnu síť proti komárům a otevřu svůj stan. Vyjdu ven. Nikde nikdo.

V deliriu si uvědomuju, že mám noční můru. Jdu se trochu projít. Otevřu opatrně dveře, abych neprobudil své kolegy. Sednu si na okraj malé zídky. Dívám se na oblohu, pozoruju hvězdy. Moje hlava bloudí v oblacích. Záda mám studené, v krku knedlík. Před očima mi probíhají tváře pacientů, jedna za druhou, pěkně pomalu. Taková nespravedlnost. Proč tady? Proč oni?

S hlavou v dlaních tiše pláču. Cítím se tak malý a bezmocný. Vtom mě naplní neuvěřitelná energie. Slibuju, že za ně budu bojovat.

* Jména byla kvůli ochraně pacientů změněna.