Když lidé prchají za bezpečím

Blog rakouské zdravotní sestry, která s Lékaři bez hranic pomáhala už v deseti zemích. Zemích, jejichž obyvatelé musejí opuštět své domovy kvůli válkám, nemocem či chudobě. 

Jižní Súdán. Guinea. Jemen. Jemen. Etiopie. Jemen. Nigérie. Středoafrická republika. Demokratická republika Kongo. Irák. To je asi jedno z nejkratších shrnutí posledních čtyř let, které jsem strávila s Lékaři bez hranic.

A mezitím, zas a znovu, mé domovské město Vídeň. Setkat se s přáteli a rodinou. Spát, jíst, vychutnat si skleničku vína. Dobít baterky na další misi.

Může se zdát, že seznam těchto zemí mluví sám za sebe. Konflikty, chudoba, nemoci, občanská válka, hladomor. Ale je to tak doopravdy? Když se ohlédnu zpátky, vidím mnohem víc. 

Nejsou to jen vzpomínky na krizi

Vybavují se mi tváře, příběhy, jména kolegů a pacientů, často tamní příroda, jídlo, hudba. A také tragické momenty – jak nám zemřel pacient, jak jsem se dozvěděla o osudu mého kolegy, a někdy chvíle, ve kterých jsem měla pocit, že mi všechno přerostlo přes hlavu a já to nezvládnu, když jsem byla unavená a možná i blízko vyhoření.

Přesto bych si žádnou z misí nechtěla nechat ujít…

Radost pacientů v Guinee, když se uzdravili a mohli opustit ebolové centrum. (Neuvěřitelně chutné) přerušování půstu během ramadánu s kolegy v Jemenu a náš malý hrdina, jak jsme mu láskyplně říkali, – novorozenec, u kterého jsme to téměř vzdali, ale on si svůj život vybojoval zpátky. Cesty na motorce středoafrickou džunglí, abychom naočkovali děti v nejodlehlejších vesnicích a pak večery strávené společně u ohně. Vytrvalou vůli iráckých matek, které se často samy protloukají těžkým životem v táborech, a mé kolegy, kteří neztratili úsměv na rtech, ani po letech války, kterou prožili.

Proč lidé utíkají?

Z dálky se tyto země zdají být divné, cizí a vzdálené, nic, co by se nás týkalo. Možná jste o některých četli v novinách nebo slyšeli v rádiu. Některé jsou zcela neznámé. Když se nad tím zamyslíte znovu, možná si uvědomíte, že z některých těchto zemí jsou mnozí ti, kteří se pokouší dostat přes Středozemní moře.

Nikdy jsem nepracovala v projektech Lékařů bez hranic zaměřených na záchranné operace ve Středomoří, ale byla jsem v zemích, odkud tito lidé utíkají. Důvodů, proč utíkají a hledají útočiště jinde, je stejně jako uprchlíků. Každý z nich má svůj vlastní příběh, na který se často zapomíná, když se mluví čistě v číslech. Každý z nich měl sestry nebo bratry, děti nebo rodiče anebo určitě alespoň nejlepšího přítele, kterého opustil.

Při nedávné nehodě člunu ve Středozemním moři zahynulo 117 lidí. Tato cesta je tak nebezpečná, že rozhodnutí riskovat a podstoupit ji je téměř vždy poslední možností.

To, že se méně lidí pokouší utéct jen proto, že na moři nejsou záchranné lodě, je klam. Protože důvody, které je vedly k opuštění domova, zůstávají stále stejné – a na nás není, abychom je hodnotili.

To, že Libye není bezpečnou zemí, je také obecně známé. Detenční centra, kde mučení a znásilňování jsou na denním pořádku, jsou více než rozšířená. A přístup k lékařské pomoci prakticky neexistuje. 

Čeho si vážím

Za léta strávená s Lékaři bez hranic jsem vyslechla mnoho příběhů. Některé z nich jsou velice smutné. Mezi mé nejpůsobivější zážitky, které si s sebou odvážím domů, patří síla lidí na  místě. Jdou dál, nevzdávají se naděje.

Taky si uvědomuju a ohromně si vážím privilegií, s nimiž jsem vyrostla, a bezpečného útočiště, do kterého se po každé misi mohu vrátit. Cením si toho, o kolik je můj život bohatší díky novým přátelstvím a zážitkům.

Když se vracím z mise, tak se často obavám toho, jak vysoké zdi mezitím vyrostly. A to nejen v Evropě,  ale po celém světě.

Za zdmi

Jsou to zdi, přes které nevidíme lidi v nouzi. Zdi, které zakazují zachraňovat lidské životy. Jedním z příkladu je, že Lékaři bez hranic byli donuceni zastavit své záchranné operace ve Středozemním moři. Neumírá tam méně lidí, jen je nevidíme.

Vzhledem k tomu, že jsem zdravotní sestra, se mě humanitární práce možná dotýká více, ale vím, že nejsem jediná, kdo má obavy, když se lidská práva veřejně porušují.

Pokud jde o mě, budu nadále pracovat s Lékaři bez hranic. Ve svých blozích budu stále psát o tom, jakou pomoc v konkrétních místech poskytujeme, abychom zachraňovali lidské životy.

Není důležité, jestli to jsou mocní lidé, běžní občané, zranění vojáci nebo těhotné ženy, jestli žijí v Africe nebo na Blízkém východě. Lékaři bez hranic léčí bez rozdílu a tak to dělám i já.

A co vy? Nezavírejte oči, nenechte se oklamat bariérami postavenými ze slov. Nenechte vymizet ze svých srdcí lidskost. Dokážeme to jedině společně.