Tato svědectví jsme získali během návštěvy komunikačního týmu Lékařů bez hranic v projektu Kananga v září 2018. Kananga je hlavním městem provincie Kasai Central. Lékaři bez hranic se starají o oběti sexuálního násilí v Oblastní nemocnici Kananga, kde jim bezplatně poskytují kvalitní lékařskou péči i psychologickou podporu.

Od května 2017 do září 2018 poskytly týmy Lékařů bez hranic 2 600 konzultací. V současnosti je navštíví průměrně dvě stovky obětí měsíčně. Osmdesát procent obětí uvádí, že je znásilnili ozbrojení muži.

Převážná většina pacientů Lékařů bez hranic vyhledala lékařskou péči až měsíc po útoku nebo později, nejčastěji proto, že nevěděli o možnosti péče o oběti sexuálního násilí, ale i kvůli vzdálenosti, kterou museli k zařízení Lékařů bez hranic v Kananze překonat.

Všechna jména byla z důvodu ochrany obětí změněna.

Ghislain Massotte/MSF

Bibiche – „Teď už jsem klidná“

„Můj příběh se odehrál jedno úterý loňského roku. Pamatuji si to, jako by to bylo včera: do domu vtrhla skupina mužů a všechno zničila – naše věci i nás. Nejdříve znásilnili mou malou sestru, potom švagrovou a nakonec mě.

V té době jsme o tom nemluvily, ani nežádaly o pomoc. Teprve nedávno, jednou v neděli, když jsem byla v kostele, jsem se doslechla o péči pro oběti znásilnění. Jedna lékařka nám přišla říct o organizaci lékařů tady v Kananze, která se stará o oběti znásilnění, i kdyby k němu došlo třeba už před rokem. Když jsem se to dozvěděla, tak mě i manžel povzbuzoval, abych do nemocnice zašla. Řekl mi, že to nebyla moje chyba a že potřebuji něčí pomoc.

A proto jsem přišla sem. Po příchodu mě všichni lékaři vítali hřejivým úsměvem a cítila jsem se skutečně vítaná. Naočkovali mě, třeba proti tetanu, a udělali nějaké testy. Zjistili, že jsem se nakazila syfilidou. Léčit se musel i můj manžel, teď prochází následnou léčbou.

Od chvíle, kdy se mi začalo dostávat péče, je to opravdu lepší. Teď už jsem klidná.  Jím a chodím, jak bych měla. Předtím bylo období, kdy jsem se hrozně třásla a chvěla. Ještě teď, někdy, když je kolem náhlý pohyb, se roztřesu strachy. Ale zlepšuje se to.

Nedávno vyhledala péči i moje švagrová, rozhodla se, když viděla, jak mě léčba změnila. Bohužel moje mladší sestra je v Lubumbashi. Odešla tam, když se to stalo, a už se nechce vrátit.“

Ghislain Massotte/MSF

Pitshou – „Donutili nás znásilňovat“

„Jak jsem řekl psycholožce… Když vyprávím tento příběh, je to jako by se mi před očima a v hlavě odehrával film. Film – nebo sen? Nevím. Když jdu spát, vydržel bych spát věčně, i přes dvacet hodin v kuse.

Stalo se to v srpnu, když jsem se vrátil do své vesnice. Přepadli nás nějací ozbrojení muži. Bylo to v roce 2017. Myslím. Nepamatuji si to přesně, pořád v tom mám hrozný zmatek. Přešli řeku k naší vsi a zabili spoustu lidí. Utekl jsem ještě s dalšími mladými lidmi. Ale po cestě jsme narazili na další skupinu ozbrojených mužů a ta nás zajala. Vzali nás zpátky do vesnice, kde nás mučili a zacházeli s námi jako s otroky. Museli jsme jim nosit vodu. Ale museli jsme dělat i horší věci: donutili nás znásilnit několik matek z naší vesnice. Když říkám ‚matka‘, je to konžský výraz (pro ženu ze stejné komunity). Žádná z nich nebyla má skutečná matka, ale byly to ženy z naší vesnice. Donutili k tomu všechny mladé muže z vesnice. Když někdo neposlechl, zabili ho. Moc si to nepamatuju, ale myslím, že jsem to musel udělat šesti nebo sedmi ženám.

Když ozbrojení muži odešli, přišli nás hledat úředníci z Tshikapy, jako bychom i my byli zločinci. Utekl jsem s několika dalšími mladíky, ale rozdělili jsme se do různých stran a nakonec jsem šel sám. Tehdy jsem nepracoval, protože jsem před deseti měsíci prodělal operaci ledvin a stále jsem se zotavoval. Po dvou dnech cesty mi začalo být opravdu zle, přesně jako po operaci.

Sem jsem přišel tři měsíce poté, co se to všechno stalo. Nevěděl jsem, jestli je tady péče pro někoho, jako jsem já. Ale v kostele, kam se chodím modlit, jsem slyšel o Lékařích bez hranic. Přišel tam jeden lékař a mluvil o tom, že v nemocnici, kde pracuje, poskytují bezplatnou zdravotní péči.

Když jsem přišel do nemocnice, ujali se mě lékaři a paní psycholožka. Hrozně mě bolely ledviny, ale ani moje hlava na tom nebyla dobře. Musel jsem podstoupit nějaké testy a hodně si povídal s psycholožkou. Od té doby beru léky a všiml jsem si několika změn: mám méně bolestí, i když se ještě necítím úplně zdravý. Mám pocit, že jsem na dobré cestě se uzdravit, i když úplně jistý si ještě nejsem. Někdy se přistihnu, jak mluvím sám se sebou, jako ve snu.“

Ghislain Massotte/MSF

Mamie – „Znásilnili mě vedle bezhlavého těla mého manžela.“

„Byla jsem doma, když přišli ozbrojení muži a zabili mého manžela. Sťali mu hlavu a ukradli všechny naše věci. Znásilnili mě v mém domě, vedle manželova těla, v přítomnosti mých dětí. Bylo to loni, během té vlny násilí. Měla jsem pět dětí. Tři z nich zabili, zůstaly mi jen dvě. Tři nejstarší dívky znásilnili, než je zabili. Zůstaly mi jen dvě nejmladší děti: dvanáctiletý chlapec a devítiletá holčička.

Ukradli nám všechny věci, vzali všechno. Pak nás vyhnali ven, nenechali mě ani obléct se. Byla jsem nahá od pasu nahoru. Jak nás hnali z domu ven, tak jsem jen popadla něco, abych si zakryla prsa.

Vydala jsem se se svými dvěma dětmi buší do Tshikapy. Nevěděla jsem, kam jdeme, prostě jsem jen šla. Když jsme došli do Tshikapy, moje děti onemocněly. Ujala se nás jedna organizace, která nám pomohla a dala nám trochu peněz.

Ještě s několika dalšími ženami jsme se rozhodla vrátit do Kanangy, kde jsem žila. Šly jsme po silnici a doufaly, že nás sveze některý z náklaďáků, které jely do města. Než jsme se dostaly do Kanangy, tak jsme po cestě potkaly ozbrojené muže. Byli tři. Znovu nás znásilnili.

Potom už jsme se schovaly, aby nás znovu neznásilnili. Začalo mě být špatně.

Když jsme dorazily do Kanangy, doslechla jsem se o Lékařích bez hranic, co se starají o ženy, ale nevěděla jsem kde. Ptala jsem se všude možně, ale lidi z komunity mi nechtěli pomoct. Všichni za to chtěli peníze. Teprve v kostele jsem získala informace, které jsem potřebovala.

Než jsem se dostala do nemocnice, měla jsem velké obavy. Byla jsem hrozně slabá a měla strašné bolesti v podbřišku. V buši ani na silnici jsem neměla nic k jídlu, a co jsem našla, někdy nestačilo – jako třeba kousek fufu [manioku] pro mě i moje dvě děti. Neměla jsem peníze a šaty, co jsem měla na sobě, byly roztrhané na kusy.

Když jsem se dostala sem do nemocnice, dali mi léky a prohlédl mě lékař. Tak jsem zjistila, že mám HIV. Dělá mi to velké starosti, protože se bojím, že mi nezbývá moc času.

Když jsem sem vyrazila pro pomoc, nechala jsem děti u kostela, kde nám někdy lidé dají něco k jídlu. Nevím, jak se dokážu postarat o své děti, a i to mi dělá velké starosti.“