Věděli jsme, že musíme jednat rychle

Patient Muhindo Kamavu je jedním ze čtyř zkušených ošetřovatelů Lékařů bez hranic, kteří se spolu se zástupci ministerstva zdravotnictví jako první vydali bojovat proti ebole v Demokratické republice Kongo. Propuknutí této nemoci bylo vyhlášené 1. srpna v obci Mangina v provincii Severní Kivu. Patient zasahoval při obou letošních případech šíření eboly v zemi. V Mangině svou práci už dokončil a nyní zamířil do Butemba, kde žije zhruba milion obyvatel. Nastavuje tam systém pomoci lidem s ebolou.​

„O dalším rozšíření eboly v D. R. Kongo a chystaném zásahu Lékařů bez hranic jsem se dozvěděl telefonicky 2. srpna. Zeptali se mě, jestli bych byl ochotný přijet pomoci, když mám zkušenosti s bojem proti ebole. Odpověděl jsem, že mám čas a že samozřejmě přijedu. O 48 hodin později jsem už seděl v letadle.

Náš tým čtyř zkušených zdravotníků dorazil do Beni 4. srpna. Hned jsme vyrazili do místního zdravotního střediska v Mangině, které se nachází přímo v epicentru propuknutí nemoci. Věděli jsme, že musíme začít rychle jednat. Když jsme přijeli, bylo nám jasné, že středisko nápor pacientů nezvládá. Sice dělali, co mohli, ale pacienti byli dohromady na jednom nemocničním oddělení a nebyli řádně izolováni. Zaměstnanci a návštěvy tam vcházeli a vycházeli. Na oddělení ležely na zemi koše a zdravotnické pomůcky. Hodně zdravotníků onemocnělo a počet pacientů každý den narůstal.

To by bylo špatné i v normální nemocnici, ale v případě propuknutí eboly je to vyloženě nebezpečné. Bez správné hygieny se můžou zdravotníci snadno nakazit a pak šířit vir i mezi pacienty, kteří do centra přijdou s jinými problémy.

Bylo jasné, že nemůžeme jen čekat na vybudování ebolového centra. Středisko situaci nezvládalo a pacienti umírali. Vrátili jsme se proto do Beni, připravili potřebný materiál a pak jsme jeli zpátky do střediska v Mangině.

Nemůžu říct, že bychom se vyloženě báli chodit dovnitř, spíš jsme byli trošku nervózní. Pracovní podmínky nebyly bezpečné. Ale lidi tam umírali a my jsme věděli, že jim musíme pomoct.

Když jsme přijeli, místní personál používal jen slabé ochranné pomůcky. Takže jsme nejprve všem zaměstnancům rozdali správné ochranné pomůcky a naučili je, jak je používat a jak se oblékat a svlékat. 

Taky jsme hned vymezili, kudy mohou v centru chodit pacienti a kudy zaměstnanci. V místě, kde se léčí ebola, je nezbytně nutné nastavit správné postupy a vymezit pohyb pacientů. Snižuje to totiž riziko křížové kontaminace a práce je tak pro všechny bezpečnější.

Nastavit je třeba i denní režim. Na oddělení jsme začali provádět pravidelné vizity a nepřetržitě tam byl někdo ze zdravotníků. Zajistili jsme, aby před vchodem do nemocnice tři zaměstnanci třídili pacienty. Vyškolili jsme je, aby poznali pacienty s podezřením na nakažení ebolou. Ty je třeba izolovat předtím, než by mohli vstoupit na jiné oddělení a šířit tak infekci mezi zdravotníky či jiné pacienty.

U všech osob s podezřením na ebolu jsme začali provádět podrobné šetření jejich případů. Do formulářů se zapisovaly údaje o těch, kteří byli s pacienty v kontaktu. To je důležité proto, aby týmy pracující v komunitách mohly tyto osoby sledovat a zjistit, jak se virus rozšířil.

Karin Huster/MSF

Oslava při odchodu jednoho z prvním vyléčených pacientů. © Karin Huster

Za několik dní naštěstí dorazily posily Lékařů bez hranic. Mohli jsme se tak zaměřit jen na péči o pacienty. Mezitím náš tým logistiků a odborníků na vodu a hygienu pracoval ve dne v noci na dokončení ebolového centra, kde bychom se mohli o pacienty starat bezpečně. Bylo to neuvěřitelné. Po pouhém jednom dni jsme se vydali na místo (asi 300 metrů od zdravotnického střediska), kde týmy působily, a viděli jsme vyrůstat úplně novou nemocnici.

V den, kdy jsme se přestěhovali do ebolového centra, jsme pečovali o 37 pacientů. V následujících dnech jich hodně přibylo. Ale poslední týden tady bylo jen osm pacientů, před dvěma dny pět a dnes jen dva.

Když vidíme odcházet vyléčené pacienty, tančíme. Jsme tak šťastní! Jsem velice hrdý na práci, kterou jsme tady udělali. Bylo to náročné, ale dosáhli jsme dobrých výsledků. Moje Kongo je plné lidí schopných úžasných věcí. Jen potřebujeme podporu. Začínali jsme se 4 zkušenými ošetřovateli, teď jsme jich vyškolili už 44. Jsou to plody naší práce a na to jsem moc pyšný.”