© MSF/Philippe Carr
21 Jun 18 22 Jun 18

Jižní Súdán: Tu noc jsem potkal Thomase

Raimund Alber je rakouský psycholog, který pracuje pro Lékaře bez hranic v jihosúdánském Malakalu, v uprchlickém táboře na ochranu civilistů. Tento tábor slouží lidem vysídleným kvůli  konfliktu. Vypráví příběh o noci, kdy potkal mladého muže, který se právě pokusil vzít si život….

(Jména všech účastníků byla změněna)

Zatímco hovořím se Simonem zodpovědným v nemocnici za oddělení pro dospělé, pozoruji Thomase, jak pečlivě zastrkuje síť proti komárům pod matraci a ulehá na bok. Je hodně unavený a okamžitě usíná. Zdá se, že ostré, namodralé světlo několika lamp a jemný šum stropní ventilace v našem stanu s dvaceti lůžky ho nijak neruší. Je mu devatenáct let. Stačilo málo a nestárnul by dál.

Je právě 00:35 hodin, 2. března 2018. Den mých narozenin.

Život v Malakalu

Do Malakalu v Jižním Súdánu jsem přišel na začátku února. Právě tady vrcholí období sucha. Mojí náplní práce je řídit aktivity týkající se psychologické pomoci. Můj tým se skládá ze tří psychosociálních poradců a tlumočníka. Máme dost práce. Brzy bychom do týmu měli přijmout také psychiatra. Budeme tak moct poskytovat kompletní odbornou péči v oblasti duševních poruch, kterými tady trpí mnoho lidí.

Na vrcholu krize byl tábor domovem až pro 47 tisíc lidí. © Philippe Carr/Lékaři bez hranic

Jižní Súdán je nejmladším státem světa. Zachvátila ho nekončící občanská válka. Po získání nezávislosti na Súdánu v roce 2011 nemohli tehdejší představitelé země dosáhnout dohody a od roku 2013 bojují o moc. Obětmi jsou jako obvykle lidé. Civilisté.

Desítky tisíc mrtvých. Více než 1,9 milionu vnitřně vysídlených a 2,4 milionu hledajících ochranu v sousedních zemích. Trvalý strach z násilí, nefunkční systém zdravotní péče, hospodářství a vzdělávání.  Směsice humanitární pomoci. Mírová mise OSN v Jižním Súdánu na ochranu civilistů (UNMISS) se nachází přímo u Malakalu - tábora na ochranu civilistů. Žije tady téměř 24 tisíc lidí. Lékaři bez hranic pracují jak v nemocnici uprostřed tábora, tak i v přilehlém městě… pokud se tak dá nazvat to, co z něj zbylo.

Přestože mnoho obyvatel bylo z města vyhnáno, přibližně 15-20 tisíc lidí se v něm zase znovu usídlilo.  Ale nikdo toto místo už dlouho nenazval domovem.

Thomasův příběh

Thomas je jedním z mnoha mladých lidí žijících tady v táboře. Bez příjmu, bez budoucnosti, bez naděje. Minulou noc už to nemohl unést. Co se stalo, jsem se dozvěděl až dnes v noci.

Thomas si vzal provaz a pokusil se oběsit ve své chýši. Jako zázrakem šel kolem soused a zburcoval ostatní, kteří mu přispěchali na pomoc a zachránili ho.

Thomas je dvanáctým člověkem, který se od začátku letošního roku pokusil vzít si život. Provaz, šátek, kus látky nebo sítě proti komárům. Jed na krysy nebo bělidlo. Lidé tady nemají mnoho možností.

A co možnost najít pomoc? Naše nemocnice je otevřená 24 hodin denně.

Oddělení v nemocnici, kterou provozují Lékaři bez hranic. ©  Philippe Carr/Lékaři bez hranic

Thomase k nám přinesli policisté OSN. Policisté proto, že sebevražda je tady (a také v zákoně) považována za trestný čin. Před několika měsíci byli lidé, kteří se pokusili zabít, uvězněni. Ale místní komunita ví, že tito lidé potřebují pomoc.

Všude je ticho…

Když náš radiooperatér jemně zaklepe na dveře mého kontejneru v humanitárním centru, už spím. Na hodinách je 23:30. Dny jsou náročné a vzhledem k horku mi nezbývá žádná energie.

Probudím se a ptám se, co se děje. Operátor šeptá: „Volá Mike Hotel!“ To je náš „radiojazyk“: M(ike) znamená MSF = Lékaři bez hranic, H(otel) je hospital = nemocnice. Za deset minut jsem už v „Centru naděje“ v nemocnici, kde důvěrně a diskrétně ošetřujeme pacienty s duševními chorobami.

Sedím naproti Thomasovi. Vedle mě si sedá náš tlumočník.  Všude je ticho. První okamžiky s novým pacientem jsou pro mě vždycky napínavé. Jak najít nejlepší cestu, abychom si porozuměli? Jak mu být nablízku? Jak získat důvěru? Vztah mezi terapeutem a pacientem je základem každé psychologické léčby. Rozhodl jsem se mlčet. Intuice.

Thomas také. A tak tam s Thomasem sedíme, oba se skloněnou hlavou. Sekundy se zdají být dlouhé jako minuty. Uvědomuju si, že můj tlumočník začíná být nervózní. Není pro něho jednoduché mlčet. A potom Thomas zvedne hlavu. Nesměle. Usměju se na něho a představím se: „Ahoj, já jsem Raimund. Pracuju tady v nemocnici jako psycholog. Řekneš mi své jméno?" Po zdánlivě nekonečné pauze řekne hlubokým hlasem: „Thomas.“ Odpovím: „Ahoj Thomasi. Rád tě poznávám.“

Pohled na tábor Malakal. © Fernandez Sanchez/ Lékaři bez hranic

Proč se člověk rozhodne ukončit svůj život? Když život má být tím nejcennějším, co máme? Ale jakou cenu má život doopravdy? V zemi, kde smrt se stala něčím zcela běžným. Na místě, kde bolestivé vzpomínky na minulost vrhají temné stíny na současnost a přemýšlení o budoucnosti ústí v beznaděj. Stačí malý incident. Spouštěč. Postrčení za hranu. Úplná drobnost.

Co udrží člověka při životě v takto těžkých podmínkách, jaké zde panují? Společně s Thomasem se pokusíme to zjistit. Ale dnes už to stačí. Je tak vyčerpaný a je mu vidět na očích, že toho má dost. Chce spát.

Po krátké prohlídce, kterou provádí Simon, ho hospitalizujeme v nemocnici a ukazujeme mu jeho lůžko. Nachází se poblíž sesterny. Noční služba na něho bude dohlížet.

Neznámo

Náš Land Cruiser projíždí druhou bezpečnostní kontrolou po krátké, prašné jízdě zpátky z nemocnice a při zastavení před ubytovnou Lékařů bez hranic sebou zatřese. Já zatím posílám přes vysílačku svou závěrečnou zprávu: „Bravo (základna). Bravo, tady Raimund“. Přijíždíme na místo. Přepínám a končím."

Zatímco se snažím po vrzajících prknech podlahy dostat v tichosti do svého kontejneru, myslím na Thomase a další pacienty posledních týdnů. Beznaděj doprovázená osamocením, pocit, že člověka nikdo nepotřebuje, že je úplně sám. Kolik dalších toto prožívá? Příliš mnoho. Do konce března potkám dalších devět lidí, kteří se pokusí o sebevraždu. Jednomu z nich však už nebude pomoci. Nikdo ho nenajde včas, aby odříznul jeho provaz a přinesl ho k nám do nemocnice. Bohužel se k nám dostane příliš pozdě. Ale nikoho z nich zatím neznám.

Té noci jsem potkal Thomase. Je mu devatenáct let. Stačilo málo a nestárnul by dál. Nyní je 00:50 hodin. 2. března. Den mých narozenin.

{{{ labels.morehistories }}}