Blog z Kambodži: I volné dny jsou plné zážitků

Tereza pracuje na klinice Lékařů bez hranic v Kambodži, která se zaměřuje na léčbu hepatitidy C. V tomto blogu popsala svého dosud nejmladšího pacienta a důvod, proč jsou lékaři téměř pořád ve službě…

Jednoho sobotního odpoledne jsem se vypravila s epidemioložkou Lékařů bez hranic Momoko na oběd do příjemné restaurace v Phnom Penhu. Moje spolubydlící Helen, která je vrchní sestra, odjela na návštěvu přátel v Kampong Cham, provincie vzdálené asi 2 hodiny cesty. Její přátelé žijí ve vesničce, která je pravidelně jednou ročně v období dešťů zaplavována řekou Mekong. Helen s sebou na cestu brala rýži a nějaké další jídlo, protože plánovali projížďku na řece.

Jakmile jsem si objednala dim sum (různé druhy malých porcí jídla v napařovacích bambusových košíčkách), dostala jsem od Helen naléhavou zprávu: Jsem na dřevěné loďce uprostřed rozvodněné delty Mekongu s ženou, která je krátce před porodem a má bolesti - pomoz mi.

„Moment“, řekla jsem Momoko, když servírka dorazila se siu mai. Zavolala jsem Helen. „Co se děje?“

„Čeká svoje první dítě a svíjí se tu v bolestech.“

„Jste na řece? Jak daleko od města?“

„Tak 45 minut.“

„Dobře. Když má bolesti, tak ji vyšetři břicho. Jestli je tvrdé a kůže vypadá lesklá a natažená, tak jsou to kontrakce.“

Helen potvrdila, že ano. Přemýšlela jsem. Na dřevěné lodi na Mekongu nemáte moc možností, jak vytvořit aspoň trochu komfortní podmínky pro porod. „Nejspíš ji stihnete odvézt do nemocnice, než porodí,“ řekla jsem. „Pomozte jí měnit polohu, aby se cítila co nejpohodlněji.“

„Neslyším tě,“ řekla Helena.

„MYSLÍM, ŽE MÁTE ČAS,“ křičela jsem do telefonu. „JEN JÍ ZKUSTE UDĚLAT POHODLÍ, JESTLI JE TO MOŽNÉ.“ Okolní hosté se na mě pohoršeně ohlíželi.

Ukončily jsme hovor. Spolu s Momoko jsme jedly siu mai a krevetové knedlíčky a mluvily o práci, když znovu volala Helen: „Myslím, že jí právě odtekla plodová voda.“

„Dobře, možná to bude postupovat trochu rychleji. Jak jste daleko od města?

„Tak 15 minut.“

„Myslím, že máte čas. Jestli mě budeš potřebovat, tak klidně zavolej.“

„Cože?“

„MYSLÍM, ŽE TO STIHNETE DO NEMOCNICE,“ křičela jsem. Servírka vyděšeně odběhla.

Jedla jsem jarní závitky a další siu mai. S Momoko jsme probíraly správu dat. Můj telefon zvonil znovu.

„Jsme v loděnici. Už je vidět hlavičku,“ říká Helen.

„Dobře, neboj se. Vezmi si nějakou látku, omotej si ji na ruku a zatlač na perineum.“

Z druhé strany se ozývalo mumlání. „Ach, hlava je venku,“ řekla Helen.

„Teď se bude otáčet…“

„Právě se otočila!“

„ … a pomalu se začne objevovat tělo dítěte…“

„Už vidím ramínka!“

„Jen podlož dítě svým předloktím,“ řekla jsem a vtom jsem uslyšela pláč. „Slyším to! Porodila jsi holčičku nebo chlapce?“

„Počkej, musím se podívat.“ (Poznámka profesionála: když rodíte dítě, jeho genitálie jsou to poslední, co vás zajímá.) „Je to kluk!“

„JE TO KLUK,“ řekla jsem Momoko, která se na mě dívala vykulenýma očima a jedla vepřové maso a pažitkové koláčky. Další pohledy od sousedních stolů. „Teď jenom polož dítě na matčinu hruď.“

„Na její hruď?“ zeptala se Helen.

„Ano, pokud je pupeční šňůra dost dlouhá. Nenechávej ji moc napnutou.“

„Pane bože, právě jsem porodila dítě!“

„Jsi skvělá! Teď někde sežeň čistou látku – jakoukoli aspoň trochu čistou látku – a dítě osuš.“

„Právě přestal plakat.“

„To je v pořádku, obvykle nepláčou pořád. Dýchá a rozhlíží se kolem, že? Jako by nemohl uvěřit tomu, co se to právě stalo?“

„Ano.“

„Tak to bude v pořádku. Zkus ho dát mámě přímo na tělo“.

„Co mám dělat s pupeční šňůrou?“

„Na její přerušení potřebuješ dvě čisté svorky nebo nějakou čistou šňůrku nebo třeba zubní nit,“ řekla jsem. „Hádám, že teď u sebe nic z toho nemáš?“

„Kruci, přála bych si, abych tu teď se sebou měla moji kosmetickou taštičku,“ řekla Helen.

„Nevadí. Nemusíš spěchat. Ale za žádných okolností ji nenech nikoho uříznout nožem, který používají k řezání ryb nebo čímkoli nečistým. To je nejběžnější způsob, jak děti dostávají novorozenecký tetanus. Jak jste daleko od nemocnice?“

Mumlání. „Asi deset minut.“

„Takže možná porodí placentu, než se tam dostanete. Sežeň igelitový pytel – třeba nákupní igelitovou tašku, abys ji do ní chytila, pokud se to stane, protože jestli spadne na zem, budete mít kolem plno krve.

„A co se stane potom, až vyjde placenta?“

„Může se tam objevit hodně krve,“ řekla jsem. „Stává se to celkem běžně. Pak jí sáhni na pupek a masíruj jí břicho. Ucítíš dělohu, měla by být tvrdá – jako meloun.“

„OK, končím..“

„… to je dobře, protože tohle je ten nejbizarnější hovor, jaký jsem kdy měla…“

„…a když tak ještě zavolám, kdybych potřebovala pomoc. Díky.“

P.S.: Matka a kojenec se bezpečně dostali do místní nemocnice a já jsem si v klidu dojedla pažitkové koláčky a vypila konvičku čaje. Zažila jsme tisíce porodů, ale tento byl můj první telefonický. Ode dneška pouštím Helen ven jen s čistými nůžkami, rukavicemi a dentální nití.